neděle 28.4.2013 - windsurfing na Lago Arenal

Ráno jsme poprvé viděli při snídani na Arenal a my zrovna odjíždíme. Zkusíme najít, kde že se to na jezeře na východ od sopky tak krásně surfuje (podle 6 let starého průvodce). Před odjezdem busu (stejným jako včera) jsme skočili do pekárny (stejné jako včera). Zkusil jsem ještě z budky zavolat do hotelu Tilawa, kam bysme dnes chtěli dojet, ale zklamali mě. Windsurfing už nepůjčují, ale ať se prý stavíme, že to nějak zařídí. Cesta okolo jezera trvala tři a půl hodiny. Když jsme byli na nejzápadnějším konci za vesničkou Guadalajara rozzářili se mi oči, protože jsem na jezeře viděl asi 4 kajty! Letěl jsem za řidičem, kde že se to tu surfuje a on nám zastavil u odbočky, kde byla i cedule s reklamou. Autobus odjel a my se vydali i s velkými batohy po lesní cestě neznámo kam. Zastavil nám starší Američan s džípem, který nás něco přes kilometr k vodě svezl. Jmenoval se Pete a vyklubal se z něj majitel půjčovny. Byl velice přátelský, ale nesmlouvavý: 90USD za den nebo 170 za dva dny. Alespoň jsem se mohl rozhodnout až zítra, jestli dám dva dny a jen si připlatím rozdíl ceny. Měli jsme prý přijet včera, dneska moc nefouká. Dopoledne jsem jezdil plachtu 6,7m a na odpoledne si vzal tu největší, co měli: 7,3m. Občas jsem se dostal do skluzu, ale surfovačku na "jednom z deseti nejlepších míst na světě" jsem si přeci jen představoval trošku líp. Jinak tu bylo krásně, jen jsme měli trochu problém, že jsme neměli moc jídla ani pití. Vlastně jsme nejdřív ani nevěděli, kde dnes budeme spát. Na spaní nám Pete doporučil zkusit asi 2,5km vzdálenou restauraci s bungalovy Equus bar a v ceně surfování byl i jeden oběd - penne, docela dobré a bylo jich naštěstí dost. Taky jsem se pak měl stavit pro muffina, ale na toho nakonec nedošlo. Při odpoledním surfování se mi totiž podařilo zlomit karbonový stěžeň, když mě to jedou přefouklo a já padl na ráhno. Dopádloval jsem ke břehu a zašel pro Peta. Tvářil se kupodivu pořád přátelsky a já se bál, že bude opět nesmlouvavý. Podepisoval jsem totiž papír, že škody na materiálu platím já a cena karbonového stěžně by klidně mohla jít vysoko přes 5 tisíc. Pete ale překvapil, když řekl, že to nebyla moje vina, že byl určitě stěžeň už načatý. Kdybych prý proskočil hlavou plachtu nebo ráhnem urazil kus plováku, tak by to byla jasně moje vina, ale tohle prý ne. To mě překvapilo. Říct si po tom všem ještě o muffina by asi bylo drzý. "A zítra zase přijďte!" řekl, když nás večer odvezl před Equus bar. Řekl jsem, že když bude foukat a nebude mi bát zase něco půjčit, tak že přijdeme. Restaurace byla taková pravá westernová. Dvě patra bez stěn, dřevěné schody, všude visely jezdecká sedla nebo otěže. Vzádu byl veliký krb na kterém se peklo maso. Dali jsme si ohromný hovězí a vepřový steak, k tomu Šárka dostala kolu v horké sklenici a já pivo s ledem. Ubytování jsme měli taky super - velký srub s masivním stolem z lakovaného pařezu. Moc se mi tam líbilo. Šárku trochu znervózňovaly ty velké okřídlené kobylky, co nám lezli po stropě. Snídaně tu nemají, tak jsme si ještě večer nechali udělat míchaná vajíčka s fazolemi a tortily. Vše jsme zabalili do peřin, aby nám vydržela snídaně teplá. Tak vida, nakonec máme co jíst, a kde spát. Jen jsme dnes byli poprvé nuceni ochutnat vodu z kohoutku. V průvodci sice píší, že je všude mimo San Jose pitná, ale zatím se nám to nechtělo riskovat. Dnes jsme ale balenou vodu koupit nemohli.