neděle 5.5.2013 - Madrid - Praha

Ráno jsme si trochu pospali. Letěli jsme až po obědě a žádné další turistické plány jsme neměli. Frčeli jsme tedy rovnou na letiště. Jeli jsme metrem za 5 euro, i když se dá prý autobusem za 1,5euro. Už jsme to ale nechtěli řešit. Když by byl člověk v Madridu déle, tak se dá koupit turistická permanentka na metro v které máte i cestu z a na letiště, tak to by se možná vyplatilo. V Praze čekali naši s babičkou a Vadmanovi s Aničkou. Vraceli se dnes z Moravy, tak to vzali přes letiště přivítat Šárku a odvézt jí rovnou domů do Poniklý. A tím skončilo naše (na delší dobu asi poslední) zahraniční dobrodružství.

sobota 4.5.2013 - Segovia

Madrid jsme už viděli "celý", tak jsme si dnes udělali výlet do takového Španělského Krumlova - asi hodinu cesty autobusem od Madridu. Starobylé město Segovia s římským viaduktem a krásným hradem za jehož hradbami se zvedaly zasněžené kopečky, kam se denně valí tisíce turistů. Cestou z Madridu jsme se dostali až do druhého autobusu, tak jsme si lístky zpět rezervovali na konkrétní hodinu a udělali jsme dobře, protože zpět byla asi 5x větší tlačenice než ráno sem. Město se nám ale moc líbilo. Když jsme se protlačili davem turistů na hlavní třídě od autobusu až k viaduktu, zaujal nás snad ještě víc kolotoč s dětmi sedícími v balónu, raketě, ponorce a v letadle - vše bylo v pohybu. Po příjemné svačince na schodech za viaduktem jsme se prošli k hradu "Walta Disneye". Bylo možné neplatit celý vstup, ale jen 2 eura za věž, a ta byla super. Obešli jsme pak město zvenku po pěšince u potoka pod hradbami a skončili za viaduktem v BurgerKingu. Byl to příjemně strávený den a po příjezdu do Madridu jsme si udělali i příjemný večer. Zašli jsme do dvou místních hospod, kde sedíte na baru a ochutnáváte různé saláty a masíčka. Z široké nabídky vám dají malý kydanec na talířek, takže toho hodně ochutnáte a zas tak se nepřejíte. V první to bylo moc fajn, i když se nám nezdáli moc ochotní vysvětlovat, co je co, případně něco doporučit. V druhý na nás prděli úplně. Ani nám nepřinesli zobání k pivu (i když ostatním vždycky něco přinesli), tak jsme se museli ozvat, aby nás neošidili.

PS: Bus do Segovia jede ze zastávky Principe Tío, což je křižovatka metra, vlaku a autobusáku - kupodivu autobusák je úplně dole ještě pod metrem. Do Segovia je dobré koupit rovnou zpáteční jízdenku. Cestu tam máte na konkrétní čas, cestu zpět si rezervujete v Segovia - určitě nejlépe hned po příjezdu!

pátek 3.5. 2013 - přílet Madrid

Madrid jsme neměli vůbec připravený, nevěděli jsme, kde budeme spát a co tu budeme dělat. Jsme už zpátky v Evropě, tak snad nás tu nic nepřekvapí. Metrem jsme dojeli na stanici Tribunal a skončili v prvním hostelu, který jsme potkali - Hotel Centro, Calle de la Palma 11. Cenu jsme ukecali na 55 euro za 2 noci za pokoj bez koupelny. Odpoledne jsme stihli dojít k Debodu, pravé z Egypta přivezené hrobce, kam pouští zdarma, když si vystojíte frontu. V parku jsme tu posnídali chleba se sýrem a po 3 týdnech levnými rajčaty. Prošli jsme si pak ještě přes Plaza de Espana ke královskému paláci, prošli si katedrálu a šli zpět. Objevili jsme, že v BurgerKingovi mají akci "za euro", tak jsme zašli na večeři. Už za tmy jsme dorazili na pokoj, kde byla docela kosa, tak jsme hned zalezli do deky.

 

čtvrtek 2.5.2013 - San Jose - Mexico City - Madrid

V noci se mi zdály dva sny, jak nestíháme letadlo a moc dobře jsem se nevyspal. Vstávali jsme brzy ráno a pan domácí vstal s námi, aby zavolal taxi. Na letišti jsme zaplatili odletovou taxu 29USD/os, na kterou se stála dlouhá fronta. Šel jsem ale k přepážce, kde se platilo kartou, a tam jsem byl hned na řadě. Než jsme vystáli další frontu, která byla na rentgeny, tak jsme si stihli dát ještě snídani, kterou jsme si namazli už včera: toasty s avokádem a sýrem. Stáli před náma Amíci, které jsme potkali na Cerro Chato. Dneska prý v batohách žádné kameny nemají ;-) Let do Mexico City docela utekl. Viděli jsme krásně z blízka sopku Poás a letěli jsme přesně nad sopkou Arenal, takže jsme ho neviděli. Zato jsem poznal sopky v Guatemale, jak koukali z mraků: Agua, Fuego, Santiago, San Pedro, Santa María.

Na letišti v Mexico City byla opět kontrola zavazadel. Nejdřív jsme viděli za mléčným sklem siluety kufrů a batohů jak se mezi nimi prohání pes a čmuchá a čmuchá. Byla to docela sranda, ale asi je to psycho pro ty, co něco pašují. Pak bylo psycho pro nás, když jsme na kontrolu málem vyfásli chalapa, co nás drtil, když jsme pospíchali na let do  Kostariky. Vše ale tentokrát proběhlo v pohodě a my měli krásných 7 hodin do odletu, takže spoustu času na návštěvu Mexico City: za 6,5MD červeným busem na Hangares, pak metrem za 3MD na Pantitlán, přestup na růžovou na vystoupit na Pino Suaréz. Názvy stanic metra mají u sebe i obrázek, podle kterého se dá stanice poznat i když neumíte číst. Né, že by Mexičani byli negramotní. V metru se ale jinak děly divy. Spoustu lidí prodává všechno možný. Při nástupu zařvou, co prodávají: od svítilen přes pastelky až po plastové fólie a věřte tomu, lidi opravdu nakupují. Vlastně je to pohoda nakoupit v "klidu" v metru a seženete tu opravdu vše. Největší sranda byla, když nastoupil týpek s opravdu velkým reprákem na zádech, záhrál pár písniček na plný pecky a pak s nimi prodával CD. Takových koncertů jsme měli po cestě víc, dokonce i dva najednou.
Centrum města jsme si prošli za 3 hodiny. Zocalo bylo obehnané plotem a policajty. Včera tu byly nepokoje při "oslavách" 1. máje. Ještě, že jsme tu až dnes, ale ani tak jsme se na hlavní náměstí nedostali. Prošli jsme si tedy okolní uličky, každá se na něco specializuje: je tu ulice zlata, foťáků, tiskáren a snad nejdelší je ulice svatební. Užili jsme si tu i mexické kuchyně. Odmítli jsme pozvání do restaucase s výhledem na oplocené náměstí a zašli raději s místními na tacos, jinde jsme zase u stánku ochutnali quesadillas a nakonec jsme si sedli i na jednu pěknou zahrádku na buritos. Když jsem začal být nervózní, že čas letí (a naše letadlo za necelé tři hodiny taky), vyrazili jsme na cestu zpátky. Metro bylo ještě v pohodě, ale červený autobus od Hangares na zastávce nikdo neznal. Možná tudy projíždí jen jedním směrem a na letiště se vrací jinudy. Sedli jsme tedy na jiný autobus naším směrem a vylezli na nejbližší křižovatce k letišti. Řidič nám poradil, kudy se vydat ale ejhle, po 15 minutách jsme došli k nějakému služebnímu vchodu a zjistili jsme, že bysme se museli vrátit úplně zpátky na křižovatku a vyrazit jinou ulicí, aby jsme se dostali ke vstupu pro cestující. Prošli jsme zákazem vstupu, ale všichni, koho jsme se zeptali, říkali, ať klidně jdeme dál, že se na terminál dostaneme. Tak jsme šli a šli, přes parkoviště, různými chodbami a po schodech, kam nám kdo ukázal, až nám jedna securiťačka bez řečí otevřela tajné dveře a my se objevili na odletovém terminálu a to až za celní kontrolou! V pasech nám zůstaly kartičky, které nám měli sebrat celníci a vzali si je od nás při nástupu do letadla, ani se nedivili, že jsme je celníkům neodevzdali. Možná jsme teď pořád oficiálně v Mexiku. Uchozený jsme byli rádi, když se si sedli v letadle. Pán, který seděl vedle nás do uličky byl asi ještě víc uchozený, protože za by celou cestu snad ani jednou nevstal: nešel ani jednou na záchod, nic nejedl, jen jednou se napil. Vstal jen kvůli nám, když jsme šli na záchod, pro pití nebo jen tak natáhnout nohy...
PS: kurz počítáme přibižně 10 mexických za 1 americký dolar.

 

středa 1.5.2013 - sopka Poás

Proti včerejšímu zmatku na silnicích byl dnes ráno v Alajuela klid. I tady slaví svátek práce. Všichni jsou zatím zalezlí doma, obchody jsou dnes zavřené. Jeli jsme příjemnou klikatou silničkou směrem ke kouřícímu kopci. Když jsme dojeli ke vstupu, už před námi stálo asi 5 aut a zrovna pouštěli první na parkoviště. Hned za parkovištěm je ohromné informační centrum s obchody se suvenýry. Od něj vede pěkná asfaltová cesta až na vyhlídku do barevného kráteru se světlemodrou vodou ze které neustále stoupá k obloze bílý mrak. Je docela chladno, ale když nefouká, je to na sluníčku na krátký rukáv. Cestička se pak zúží a vine se jinak neprostupným porostem k dalšímu kráteru, který jako by z oka vypadl Cerro Chato. Jen pláž tu chybí. Dali jsme si tu svačinu a strávili na vyhlídce skoro hodinu, když se sem přivalila velká výprava japonců s foťáky. Vyhlídka se plnila dalšími výpravami. Mezi nima se začali proplétat nějací běžci a běžkyně, kteří několikrát oběhli celé vyhlídkové kolečko, které má celé asi 5km. Ti, co běželi už podruhé se poznali podle menšího úsměvu a pomalejšího tempa. V nadmořské výšce 2700m ani není divu. Došli jsme celé kolečko a zapadli do informačního centra. Začala tu být docela tlačenice, jak se do parku hrnuli další a další turisti. Když jsme odjížděli, viděli jsme už docela dlouhou frontu aut, které pouštěli dovnitř až když jiné auto vyjelo ven. Cestou zpátky jsme projeli pár vesniček, ale nejzajímavější byla vlastní cesta. Užívali jsme si toho, že máme poprvé vlastní auto a můžeme zastavit, kde chceme: jé, pěkná restaurace s výhledem, tak zastavíme na oběd. Támhle zase prodávají jahody (ty vlastně prodávali skoro v každé zatáčce), tak si půl kila koupíme, támhle zase u cesty prodávají manga. A tady mají dokonce ochutnávku vína a čokolády, mňam, ale ne, děkujeme, nekoupíme si (máte to moc drahý). Když jsme zastavili u jedné kávové plantáže, přijel k nám simpatický pán na motorce. Uměl hezky anglicky a asi půl hodinky se s námi bavil o kafi a vůbec o životě v Kostarice. Asi 15km před Alajuela jsme vzali benzín. Oni určitě nepoznají, že nebude úplně plná. A jak by taky poznali, když se o auta vešlo 25 litrů a to jsme dnes ujeli jen 120km! Čepoval to chlapík z benzínky a tak než jsem se stačil vzpamatovat, naskákalo na stojanu skoro 700kč. Tak to nás pěkně převezli. Když nám auto předávali, tak v nádrži muselo skoro 15 litrů chybět. No nevadí, hlavně že jsme trefili až k nám domů a auto bez problémů vrátili. K večeři jsme si uvařili výborné špagety, dopsali poslední pohledy a šli brzy spát. Zítra brzy ráno jedeme na letiště a frčíme domů. Pošta dnes byla zavřená, poštovní schránky v Kostarice neexistují. Museli jsme pohledy nechat paní domácí, která slíbila, že je pošle. Když ale dlouho přemýšlela, kde vlastně pošta je, dostali jsme trochu strach, aby neskončily nakonec v koši :-(
PS: U silnice z Poás s pěkným výhledem do kraje parkovala spousta aut a na dece na trávníku hned vedle silnice piknikovali místní a kochali se výhledy.
PS: Při půjčení auta si nechají podepsat prázdný šek na který pak vypíší cenu za půjčení, která se platí až po předání auta. Kdyby se s autem něco stalo, můžou si vyrobit podepsaný šek na jakoukoliv cenu. Je to docela drsný. Tady chtěli podepsat dokonce šeky dva, druhý pak při vrácení roztrhali. Nechtěl bych se stát obětí podvodníků :-(
PS: Zapomněl jsem si při přebírání zkontrolovat přední sklo. Když jsem viděl, jak ho na konci pečlivě kontrolují, trochu ve mě zatrnulo, ale bylo v pořádku.

úterý 30.4.2013 – přes Tilarán, zpět do Alajuela

Ještě včera v hospodě jsme se poptali na bus do Alajuela. Projíždí tu bus do Tilaránu (v 6:15 a 9:30) a tam už prý chytneme přípoj na San Jose. Přivstali jsme si na ten první a už v 7h chytli bus z Tilaránu. Řidič jel jako blázen (asi jako busy na Srí Lance), že mi připadalo, že i místní koukají bázlivě dopředu. Byl jsem rád, když jsme z něj v Alajuela vystoupili. Zastavil na prvním malém „autobusáku“ asi 1,5km od centra, otočil to zpátky na dálnici a pokračoval do San Jose. Šli jsme tedy pěšky směrem do centra a po cestě koukali po ubytování. Zůstali jsme v prvním, co jsme zkusil: El Peňol. Mají tu tmavší pokojíčky s koupelnou, ale docela prostornou společnou kuchyni a dvorek s gaučem, tak jsme si řekli, že to tu ty dvě poslední noci vydržíme. Cenu nám sama slevila z 30/noc na dvě noci za 50USD, ale mrzelo mě, že jsem ještě dál nesmlouval, protože jsem pak viděl v její knize i ceny kolem 16USD/noc. Vyrazili jsme hned do města a zašli na krytý trh, kde jsme dali s místníma polívku ve stánku. Nebyla špatná, ale když jsem viděl jak v ní plavou hnusný kůže, a neidentifikované kusy masa, s menším odporem jsem alespoň vypil vývar. Cena ani nebyla o moc nižší, než kdybychom si dali na půl velký sendvič v Subway. Velkou část odpoledne jsme strávili hledání nějaké autopůjčovny. Nikdo nám nebyl schopný poradit. Vyrazili jsme podle GPSky k nejbližší půjčovně „A1“, kde nám ale stejně řekli, že mají všechna auta rozpůjčovaná. Domluvili nám alespoň auto od společnosti Sixt . Strávili jsme tam skoro 2 hodiny. Nejdřív jsme čekali na majitele A1 a pak snad věčnost, až nám přivezou auto ze Sixt. Hlady jsme začínali šilhat, tak jsme řekli, že jdeme na Pizzu na rohu a ať si pak pro nás skočí. Auto jsme dostali až po druhé hodině, tak jsme udělali jen malý výlet do vedlejší vesničky a pak domů. Hned naproti by hostelu by se dalo zaparkovat, ale varovali nás, že by nám auto mohli přes noc ukrást, tak jsme ho raději nechali za 3USD na hlídaném parkovišti asi dva a půl bloku od nás. Hodinové ceny parkování jsou docela vysoké, ale mají speciální noční tarif od šesti do šesti. Šli jsme brzy spát, zítra pojedeme naším autíčkem na výlet na sopku Poás. Jeto jedna z mála sopek, na kterou se dá vyjet autem skoro až do kráteru. Před našimi dveřmi chvilku kecala paní domácí a docela mě tím štvala. Rozhlížel jsem se po pokoji a říkal si, co by asi o tomhle ubytování napsali v Lonely Planet: „…rodinný hostel nabízí několik tmavých kopek se samostatnou koupelnou, ve které pořádně neodtéká voda. V kuchyni se přetahujete o nádobí s paní domácí, která vám pak do noci žvaní před dveřmi.“
PS: Na marketu se dá smlouvat, což jsme nejdřív netušili, protože tu mají i visačky s cenami. Koupili jsme si tu krásný hamak. Musíme si ho doma pověsit na nějaké místo s pěkným výhledem, jako měli v Bahía Drake.
PS: V hostelu opět nefunguje WIFI. Do sítě se přihlásíte, ale internet nejede. Zase jsem to s nimi řešil, zase bez úspěchu. To už bylo v Kostarice potřetí.

pondělí 29.4.2013 - druhý den surfování

Probudil nás zvuk džungle: řev opic a dudlání ptáků, které mají na stromě před naším bungalovem zavěšená ta dlouhá hnízda co vypadala v NP Arenal jako obří netopýři. Snídaně v peřinách byla ještě vlahá, moc jsme si pochutnali na pořádné porci vajíček a především ohromném kopci fazolí.

Vyrazili jsme pěšky po silnici a pak po lesní cestě k Petovi a zase nás někdo popovezl. Tentokrát Kostaričan, co má v San Jose softwarovou firmu a pracuje na zakázkách pro Microsoft. Sem jezdí na prázdniny windsurfovat. Foukalo víc než včera odpoledne, tak jsem do toho šel. Začal jsem s 6,7m a skoro hodinku to docela jezdilo. Po obědě vítr zeslábnul, ale tu největší plachtu, kterou tu mají, jsem včera zničil, takže už jsem to do skluzu nedostal. Pete mi nabídl, ať si alespoň zkusím zajezdit na paddleboardu (neboli standboardu – jezdil na tom jeden Tico na vlnách v Bahía Drake). Na surfování na vlnách to tu sice nebylo, ale srandy jsem si užil dost. Není to totiž tak snadné, jak by se mohlo zdát, hlavně dostat se proti větru a vlnám. Jet zpátky zase vyžadovalo dobrou rovnováhu. Jeden paddleboard si tu dnes koupil ten týpek, co nás ráno svezl. Dali jsme se opět do řeči a nabídl nám, jestli se s ním nechceme zajet podívat na jeden velký a památný strom La Ceiba, jen asi 20 minut odsud. Jeli jsme nakonec skoro 45minut, ale opravdu to stálo za to. Na zahradě jednoho Němce tu roste ohromný strom jako z pohádky a je od něj krásný výhled na jezero. Vybírá za to 3USD/os, ale teď večer tu nikdo nebyl. Nakonec se přeci jen ukázal: šel proti nám s mačetou v ruce, takže vypadal dost hrozivě. Když ale viděl, že nejsme zloději ale neškodní turisti, dal se s námi do přátelského hovoru. Cestou zpátky nás Kostaričan zval k sobě na pizzu, ale řekli jsme, že ráno brzy vstáváme a že už je pozdě, tak nás hodil rovnou k nám. Šli jsme rovnou na večeři. Pošilhávali jsme po rybě, kterou si dali u stolu vedle nás, ale na jídelním lístku jsme jí nenašli. Byla totiž napsaná přímo jménem: Tilapa s hranolky. Ryba z jezera byla výborná a hranolky vlastně taky. Říkali jsme si, že tu vlastně jako přílohu jíme jen rýži a občas hranolky, jen výjimečně těstoviny a brambory vůbec (na knedlíček raději ani nevzpomínat ;-)
PS: Pete dnes pomalu začal balit svojí půjčovnu. Prý na konci měsíce zavře. Jede taky na nějaké jednání do San Jose. Dostat přístup k jezeru totiž není jen tak. Okolí jezera patří ICE (jejich ČEZ) a dostat roční permit není vůbec jednoduché.