Ještě včera v hospodě jsme se poptali na bus do Alajuela. Projíždí tu bus do Tilaránu (v 6:15 a 9:30) a tam už prý chytneme přípoj na San Jose. Přivstali jsme si na ten první a už v 7h chytli bus z Tilaránu. Řidič jel jako blázen (asi jako busy na Srí Lance), že mi připadalo, že i místní koukají bázlivě dopředu. Byl jsem rád, když jsme z něj v Alajuela vystoupili. Zastavil na prvním malém „autobusáku“ asi 1,5km od centra, otočil to zpátky na dálnici a pokračoval do San Jose. Šli jsme tedy pěšky směrem do centra a po cestě koukali po ubytování. Zůstali jsme v prvním, co jsme zkusil: El Peňol. Mají tu tmavší pokojíčky s koupelnou, ale docela prostornou společnou kuchyni a dvorek s gaučem, tak jsme si řekli, že to tu ty dvě poslední noci vydržíme. Cenu nám sama slevila z 30/noc na dvě noci za 50USD, ale mrzelo mě, že jsem ještě dál nesmlouval, protože jsem pak viděl v její knize i ceny kolem 16USD/noc. Vyrazili jsme hned do města a zašli na krytý trh, kde jsme dali s místníma polívku ve stánku. Nebyla špatná, ale když jsem viděl jak v ní plavou hnusný kůže, a neidentifikované kusy masa, s menším odporem jsem alespoň vypil vývar. Cena ani nebyla o moc nižší, než kdybychom si dali na půl velký sendvič v Subway. Velkou část odpoledne jsme strávili hledání nějaké autopůjčovny. Nikdo nám nebyl schopný poradit. Vyrazili jsme podle GPSky k nejbližší půjčovně „A1“, kde nám ale stejně řekli, že mají všechna auta rozpůjčovaná. Domluvili nám alespoň auto od společnosti Sixt . Strávili jsme tam skoro 2 hodiny. Nejdřív jsme čekali na majitele A1 a pak snad věčnost, až nám přivezou auto ze Sixt. Hlady jsme začínali šilhat, tak jsme řekli, že jdeme na Pizzu na rohu a ať si pak pro nás skočí. Auto jsme dostali až po druhé hodině, tak jsme udělali jen malý výlet do vedlejší vesničky a pak domů. Hned naproti by hostelu by se dalo zaparkovat, ale varovali nás, že by nám auto mohli přes noc ukrást, tak jsme ho raději nechali za 3USD na hlídaném parkovišti asi dva a půl bloku od nás. Hodinové ceny parkování jsou docela vysoké, ale mají speciální noční tarif od šesti do šesti. Šli jsme brzy spát, zítra pojedeme naším autíčkem na výlet na sopku Poás. Jeto jedna z mála sopek, na kterou se dá vyjet autem skoro až do kráteru. Před našimi dveřmi chvilku kecala paní domácí a docela mě tím štvala. Rozhlížel jsem se po pokoji a říkal si, co by asi o tomhle ubytování napsali v Lonely Planet: „…rodinný hostel nabízí několik tmavých kopek se samostatnou koupelnou, ve které pořádně neodtéká voda. V kuchyni se přetahujete o nádobí s paní domácí, která vám pak do noci žvaní před dveřmi.“
PS: Na marketu se dá smlouvat, což jsme nejdřív netušili, protože tu mají i visačky s cenami. Koupili jsme si tu krásný hamak. Musíme si ho doma pověsit na nějaké místo s pěkným výhledem, jako měli v Bahía Drake.
PS: V hostelu opět nefunguje WIFI. Do sítě se přihlásíte, ale internet nejede. Zase jsem to s nimi řešil, zase bez úspěchu. To už bylo v Kostarice potřetí.
