Na letišti v Mexico City byla opět kontrola zavazadel. Nejdřív jsme viděli za mléčným sklem siluety kufrů a batohů jak se mezi nimi prohání pes a čmuchá a čmuchá. Byla to docela sranda, ale asi je to psycho pro ty, co něco pašují. Pak bylo psycho pro nás, když jsme na kontrolu málem vyfásli chalapa, co nás drtil, když jsme pospíchali na let do Kostariky. Vše ale tentokrát proběhlo v pohodě a my měli krásných 7 hodin do odletu, takže spoustu času na návštěvu Mexico City: za 6,5MD červeným busem na Hangares, pak metrem za 3MD na Pantitlán, přestup na růžovou na vystoupit na Pino Suaréz. Názvy stanic metra mají u sebe i obrázek, podle kterého se dá stanice poznat i když neumíte číst. Né, že by Mexičani byli negramotní. V metru se ale jinak děly divy. Spoustu lidí prodává všechno možný. Při nástupu zařvou, co prodávají: od svítilen přes pastelky až po plastové fólie a věřte tomu, lidi opravdu nakupují. Vlastně je to pohoda nakoupit v "klidu" v metru a seženete tu opravdu vše. Největší sranda byla, když nastoupil týpek s opravdu velkým reprákem na zádech, záhrál pár písniček na plný pecky a pak s nimi prodával CD. Takových koncertů jsme měli po cestě víc, dokonce i dva najednou.
Centrum města jsme si prošli za 3 hodiny. Zocalo bylo obehnané plotem a policajty. Včera tu byly nepokoje při "oslavách" 1. máje. Ještě, že jsme tu až dnes, ale ani tak jsme se na hlavní náměstí nedostali. Prošli jsme si tedy okolní uličky, každá se na něco specializuje: je tu ulice zlata, foťáků, tiskáren a snad nejdelší je ulice svatební. Užili jsme si tu i mexické kuchyně. Odmítli jsme pozvání do restaucase s výhledem na oplocené náměstí a zašli raději s místními na tacos, jinde jsme zase u stánku ochutnali quesadillas a nakonec jsme si sedli i na jednu pěknou zahrádku na buritos. Když jsem začal být nervózní, že čas letí (a naše letadlo za necelé tři hodiny taky), vyrazili jsme na cestu zpátky. Metro bylo ještě v pohodě, ale červený autobus od Hangares na zastávce nikdo neznal. Možná tudy projíždí jen jedním směrem a na letiště se vrací jinudy. Sedli jsme tedy na jiný autobus naším směrem a vylezli na nejbližší křižovatce k letišti. Řidič nám poradil, kudy se vydat ale ejhle, po 15 minutách jsme došli k nějakému služebnímu vchodu a zjistili jsme, že bysme se museli vrátit úplně zpátky na křižovatku a vyrazit jinou ulicí, aby jsme se dostali ke vstupu pro cestující. Prošli jsme zákazem vstupu, ale všichni, koho jsme se zeptali, říkali, ať klidně jdeme dál, že se na terminál dostaneme. Tak jsme šli a šli, přes parkoviště, různými chodbami a po schodech, kam nám kdo ukázal, až nám jedna securiťačka bez řečí otevřela tajné dveře a my se objevili na odletovém terminálu a to až za celní kontrolou! V pasech nám zůstaly kartičky, které nám měli sebrat celníci a vzali si je od nás při nástupu do letadla, ani se nedivili, že jsme je celníkům neodevzdali. Možná jsme teď pořád oficiálně v Mexiku. Uchozený jsme byli rádi, když se si sedli v letadle. Pán, který seděl vedle nás do uličky byl asi ještě víc uchozený, protože za by celou cestu snad ani jednou nevstal: nešel ani jednou na záchod, nic nejedl, jen jednou se napil. Vstal jen kvůli nám, když jsme šli na záchod, pro pití nebo jen tak natáhnout nohy...
PS: kurz počítáme přibižně 10 mexických za 1 americký dolar.
