pátek 26.4.2013 - Cerro Chato

Ze všech nabídek, které jsme včera dostali v rámci celodenní tour za 75USD/os nás nejvíce zaujal výstup na spícího bratříčka Arenalu - sopku Cerro Chato s koupáním v jezeru v kráteru. V sedm hodin jsme museli vzbudit správce, aby nám odemkl kuchyňku. Na snídani jsme si koupili šunku (snad poprvé, je tu nechutně drahá) a rozpekli (taky tuze drahý) toustový chleba. Arenal byl ráno v mraku, snad se nám během dne ukáže. Před výletem jsme ještě skočili na poštu pro známky na pohledy. V celém městě není poštovní schánka (ani u pošty), tak snad je stihneme napsat a v sobotu ráno poslat. V neděli mají zavřeno. Objevili jsme taky místní pekárnu s normálními cenami, bez turistů, plnou místních studentů. Od pošty dolů jeden blok od náměstí. Nakoupili jsme si na výlet spostu pečiva se sýrem, se šunkou a něco sladkého jen tak do ruky, a vyrazili na stop. Trek začíná u vodopádů La Fortuna asi 5km daleko a o skoro 300m výš. Zastavil nám "černý taxikář", kterého jsme z 8USD ukecali na 5. Byl moc fajn, poradil nám, kde začíná cesta na Cerro Chato. Mysleli jsme si, že je výstup v rámci vstupu k vodopádu, ale jde se úplně mimo. U odbočky na Green Lagoon Lodge byla ale cedule "zaplať". Šipka vedla k Lodgi, tak jsme vyrazili rovně, protože jsme v Google mapě viděli, že bysme se mohli na cestu za chvilku připojit. Zkratka byla trochu trnitá, muselo se prolézt koryto vyschlé řeky, ale na cestu na vrchol jsme se opravdu vrátili. Nejdřív vedla mezi pastvinami obehnanými krásnými květinami a ostatným drátem. Kousek za cedulí 1700m na vrchol jsme se ponořili do pralesa a začali jsme prudce stoupat cestou přes kořeny se sem tam vytvořenými schody. Pot z nás lil. Nahoře bylo 23C, což už bylo příjemnější. Otevřel se výhled na Arenal bez mráčků a na zelené jezero dole v kráteru. Na malé plážičce se už mačkaly dvě tour. Voda byla docela studená, ale všichni do ní vlezli, tak jsme nemohli udělat ostudu. Bylo to nakonec velice příjemné ochlazení po náročném výstupu. Na „pláži“ jsme strávili skoro 2 hodiny. Když se slunce schovalo za mrak, byla tu až zima. Než jsme se vrátili k vodopádu, bylo už po páté a na parkovišti žádné auto turistů, s kterým bysme se svezli zpátky do La Fortuny. Nakonec jsme jeli na korbě i s jedním zaměstnancem Green Lagoon Lodge. Říkal nám, že ze Cerro Chato má La Fortuna vodu. Ne přímo z jezera ale z pramenů z hory. Poradil nám koupání v horké řece El Chochillin naproti Tabacon Resort, a taky kde se dá u Arenalu surfovat - na jihozápadě v hotelu Tilawa. K večeři jsme si uvařili špagety s houbovou omáčkou a s pytlíčkem jalapeňos, který jsme měli ještě z letadla do Mexika.
PS: I tady jsou kolibříci, dnes jsme je viděli, jak se mezi sebou docela drsně perou ...
PS: ... taky jsme večer před našim ubytováním viděli skoro rvačku kvůli tour. Nějaký němci si přišli stěžovat, že si koupili tour za 45USD a nepřišel jim průvodce. Bylo to docela vyhrocený, dokonce přijeli i policajti. Celé hádce jsme nerozumněli, ale asi nakonec (po půl hodině) našli řešení, protože odcházeli se slovy "grácias" a "amigo".
PS: Výstup byl z 540m do 1160m a pak ještě 60m dolů do kráteru. Nahoru jsme šli volným tempem 3h, dolů 1,5h.
PS: ... a pohledy jsme napsat nestihli :-(

čtvrtek 25.4.2013 - Bahía Drake - La Fortuna

Dnes byl velký přesun. Taxi na letiště pro nás mělo přijet až v 11 hodin, takže jsme se ještě před tím stihli naposledy vykoupat. Dopoledne nešel proud a voda tekla jen čůrkem (asi nejvyšší čas odsud odjet), takže jsme se po koupání raději potají osprchovali v Rancho Corcovado Lodge. Mají sprchu přímo na pláži. Na letišti v Bahía Drake jsou dvě splečnosti - my letěli s NatureAir. Na check-inu ještě nikdo nebyl, tak jsme si zkusili zvážit svoje batohy. Naše letenka je totiž jen na 15lb pro batoh + 10lb příruční zavazadlo, do kterých jsme se snažili narvat co nejvíce těžkých věcí a doufali, že je nebudou vážit. I tak batohy přesáhli v součtu o 8lb. Kdyby to bylo jen o 5lb, tak bysme dopláceli jen 5USD, ale od 6 do 20lb se doplácí rovných 20USD! Hádal jsem se s klukem na chech-inu, že kvůli 3lb navíc nechci platit takový poplatek, že si něco z batohu vyndám, abych platil jen 5USD. On se kroutil, že by mohl mít průšvih (my prý taky) a hrozil, že nám klidně může zvážit nadité příruční zavazadlo. Poplatek se platil tak, že on někam telefonoval číslo mojí karty. To se mi taky nelíbilo, ale nedalo se nic dělat. Ulevilo se mi trošku, až když jsem si do deníčku poznamenal o této nespravedlnosti pár peprných slov. Vlastní (vz)let byl úžasný, přistání už tolik ne. Hlavně pro Šárku, které se v turbulencích v mracích, zkrz které jsme letěli nad pevninou, udělalo zle. Jinak nad oceánem byl let úplně klidný. Viděli jsme zátoku Drake, kosu v Uvitě, Dominical byl bohužel přímo pod námi a Chirripó v mracích. Seděli jsme přímo za pilotem. V letadle pro 12 cestujcích jsme byli jen 4. Z letiště jsme krásně chytli autobus do centra San Jose. Řidič nám za jízdy kreslil mapku, jak se dostat na autobus do La Fortuny. Bylo to asi 10 minut chůze. Přímý bus jsme bohužel nestihli, tak jsme vyrazili alespoň do Ciudad Quesada, kde jsme museli přesedat. Lístky byly bez místenky a dokonce i bez času odjezdu. Na bus se stála fronta, a kdo by se nevešel, musel by jet (bůh ví kdy) dalším. Na bus z Ciudad Quesada se taky stála fronta, platilo se ale přímo řidiči. Cesta byla krásná ale zdlouhavá. Kroutila se přes hřebeny hor po silnici plné náklaďáků s curkovou třtinou, které často museli úplně zastavit, aby se na úzké silnici vyhnuly. Do La Fortuny jsme dorazili za tmy. Odchytil nás nahaněč, který nám slevil na malém, ale čistém pokoji s fancouzskými okny na ochoz, kde máme i stoleček, židle a výhled na sopku Arenal, kvůli které jsme tady. Ve městě jsme objevili restauraci s pulty s již uvařeným jídlem, kde si ukážete, co chcete. Za cenu 3000colonů/120kč jsme dostali porci přímo královskou. Majitel se asi chtěl blýsknout. V supermarketu jsme pak nakoupili nějaký chleba, trochu šunky a zeleninu. Vše nechutně drahé, až se Šárce chtělo brečet. Navíc tu mají hrozný zmatek v cenovkách.
PS: autobus San Jose - Ciudad Quesada (nazývaný též San Carlos) měl jet podle řádu až 4:40, ale odjel už ve 2:30. Asi jezdí podstatně častěji, možná až se zaplní.
PS: Cabinas Jerry, původně pokoj v přízemí za 20USD nebo pokoj v prvním patře s ochozem a výhledem za 30USD. Nakonec pokoj nahoře za 25USD.

středa 24.4.2013 - Playa los Caletas

Ráno pořád netekla voda. Prý neteče v celé vesnici, tak jsme vyfasovali alespoň kýbl na omytí. Dopoledne byla opět akorát hladina na surfování s kajakem (při odlivu lezly na mělčině kameny, ale voda začala právě přibývat). Půjčil jsem si na hodinu a půl kajak a hezky se povozil. Na zbytek dne jsme vyrazili na vzdálenou pláž los Caletas. Šnorchlování bylo dnes lepší než posledně. Hlavně při úplném přílivu, kdy byly kameny uprostřed pláže pod vodou a připlavalo k nim "spousta" ryb. Přímo na pláži teče i malý potůček, kde se dá opláchnout od slané vody. Vypadá čistě, dokonce jsme v něm viděli nějaké turisty koupat malé dítě. Cestou domů jsme v pralese u Resortu Wilderness viděli mezi stromy skákat opice. Šli jsme docela pozdě a už bylo šero. Možná je to právě čas, kdy vylézají a dají se pozorovat (ale ne fotit :-(. Večer jsme platili ubytování. Jednu noc nám odpustili, jsou moc hodní. Asi nemají moc turistů, kteří tu stráví 6 nocí. Dnes přijelo 6 Čechů a zůstanou tu jen 2 noci. Mají půjčený Land Cruiser, do kterého se všichni vejdou. Přijeli po prašné cestě s několika brody: 35km jeli 2 a půl hodiny. V Kostarice jsou teprve třetí den. Stihli se podívat jen do parku Manuel Antonio, který my patrně vynecháme. Viděli tam mývaly a lenochoda, tak je nám to teď trochu líto. Zašli jsme s nimi ke Gringovi Curtovi jako včera a dali jsme si rybu pečenou v banánovém listě. Byla výborná a dostali jsme ohromnou porci - bohužel trochu nedopečenou. Curt na to řekl: "... jakoukoliv mořskou rybu můžete jíst syrovou ... ale nemusíte!", a syrový kousek odnesl a za 5 minut přinesl dopečený. Povídal o pláži San Josecito s bílým pískem, čistou vodou a spoustou ryb. Je od nás přes dvě hodiny chůze (ještě hoďku za Los Caletas), ale asi jsme tam měli alespoň na jeden den vyrazit.
PS: dnes jsme viděli souhvězdí jižního kříže a později vylezla i alfa a beta centauri, podle kterých se určuje jižní pól oblohy.
PS: zjistil jsem, že mi foťák umí natáčet video až 320 snímků za sekundu, tak jsem se zpomaleně podíval jak kolibřík mává křídly. Zajímavé bylo i jak zdatně manévruje ocasními péry.
PS: na oběd jsme byli opět u Priráta na kuřecím casadu. Trvalo to dlóóóóuho (Šárka říkala, že ještě déle, než kdybych vařil já), ale dostali jsme super porci. Skoro vždycky si dáme jednu porci dohromady a každý jeden výborný džus z čerstvého tropického ovoce. Není ho ale dost na zahnání žízně, tak si na stůl dáme i svojí láhev vody. Nikde to nikomu nevadilo. Divili jsme se, že jim tu teče voda (dole u pláže), zatímco nám na kopci ještě v poledne netekla. Večer už tekla i u nás.

Vyhlášení soutěže

Zdravíme všechny naše čtenáře. Děkujeme moc za příspěvky. Pod bambusem opravdu komáři nekousali, ale možná to bylo tím, že bylo poledne a nekousali nikde. Na soutěžní otázku odpověděli nejrychleji rodiče z Kladna (SMSkou), ale ty by dostali pohled i bez odpovědi ;-) Další v pořadí, a nejpřesnější byl Karel. Naši papoušci jsou Ara Arakanga (červenožlutomodrý, anlgicky Scarlet Macaw). Na Karla adresu mám, odměnu pošleme! Ostatní netruchlete a čtěte nás dál!

úterý 23.4.2013 - Hamak, pláž

Dnes jsme nikam nešli. Zůstali jsme u nás na terase a koupali se na pláži ve vesnici. Voda je tu zakalená od vln a písku. Ještě jsme se tu nikdy nekoupali a nemáme to ani 5 minut z hamaku. Plánovali jsme, kam vyrazíme dál. Moře jsme si užili tady dost. Manuel Antonio bude podobný jako Uvita. Satna Elena a Monteverde je prý zase jako údolí k Chirripo. Zajedeme nejspíš jen k Arenalu podívat se na sopku a jestli to půjde tak trochu posurfovat. Jezero Arenal by měl být vyhlášený windsurfovací spot. Každý den vidíme odlétat letadlo z asi 4km vzdáleného letiště, tak jsme se jen tak zeptali pana domácího, kolik stojí a kam lítá. Dopadlo to tak, že jsme koupili letenky (105USD/os) do San Jose a ušetřený den cesty strávíme tady. Odlétáme tedy až pozítří ve 12:40. Na letiště nás odveze taxi za 5USD/os. Odpoledne se u ústí říčky opět udělali surfovací vlny. Půjčil jsem si kajak od dredaře a vybral si širší s kulatým dnem. Bezvadně si na něm zasurfoval. Chytil jsem skoro každou vlnu, občas i docela velikou. Přijel za mnou na stejném kajaku jeden Kanaďan a zkoušel surfovat se mnou. Pomáhal jsem ho jednou lovit, když se prásknul a kajak mu ujel. Docela dobře jsme pokecali. Poradil mi restauraci "Gringo Curt`s", kam jsme večer zašli. Američan z Ohia, který začínal jako dobrovolník v parku, se tu před třemi lety usadil a má tu malou rybí restauraci. Na výběr má jen těstoviny, rybí burritos a rybu pečenou v banánovém listu s bramborovou kaší. Má cedulku s obrázky mořských ryb, na které vám ukáže, kterou má dnes. K pití nabízí buď ovocný koktejl (jen jeden druh) nebo si můžete zajít přes ulici do mercada, koupit si vlastní pivka a dát si je u něj do ledničky. Na baru má velký monitor, kde mu běží jeho vlastní fotky zvířat z parku a z potápění. Opravdu tu žije spousty zvířat, z kterých jsme my viděli jen zlomek. I když dnes k nim přibyl leguán s tělem asi půl metru, ocas přidal na délce další metr. Lezl po stromě přímo před naší terasou, pak i po střeše sousedního bungalovu. Možná někdy lezl i po té naší. Večer netekla voda, tak jsme si vyčistili zuby vodou z flašky, svalili se na postel a hned usnuli. Docela jsme to dnes protáhli a vrátili se až po deváté!
PS: Cestou zpět letíme přes Madrid, kde strávíme dvě noci. Do Prahy přiletíme v neděli (5.května). Šárka by raději dorazila o den dříve, tak možná zkusíme letenku přebookovat a být v Madridu jen jednu noc. Pokud to půjde, tak nejraději letět z Madridu rovnou, ale žádný navazující let asi nenajdeme.
PS: Šárka si dnes s foťákem počíhala na kolibříka u jediného květu, který je ráno na sluníčku. Chělo to notnou dávku trpělivosti, ale ta jak známo, růže přináší.

pondělí 22.4.2913 - kajaky na Río Agujas

Dnes bylo po dlouhé době až do večera slunečno. Půjčili jsme si na celý den kajaky. Pan domácí nám doporučil jít až do resortu Wilderness, že je tam mají nejlevnější (5USD) a vůbec neřeší, na jak dlouho si je půjčíte. Cestou jsme se poptali ještě u jednoho dredaře s cedulkou kayak rental. Ten chtěl 5USD za osobu na jednu hodinu a dušoval se, že je nejlevnější. Wilderness opravdu neřešili čas, ale chtěli 10USD/os. "Nám ale řekli, že pronajímáte za 5", zkusili jsme smutně a kupodivu to zabralo! Mohli jsme si  vybrat, jestli chceme dva kajaky nebo jeden dvojkajak. Vzali jsme si každý svůj a vyrazili proti proudu řeky Agujas. Vlastně se nedá říct, co bylo po a proti proudu, protože ještě skoro půl kilometru od moře voda v řece tekla chvilku tam a chvilku zpátky. Když tekla proti, schovali jsme se u strany a počkali až poteče správným směrem. Dojeli jsme až k peřeji asi půl metru vysoké. I ta občas úplně zmizela, takže při správném načasování šla projet nahoru i dolů. Dál už ale jet nešlo. Vrátili jsme se a vyjeli na moře, kde nás překvapily docela velké vlny. Chtěli jsme jet k včerejším plážím, ale všude na břehu jsme viděli jen skály a útesy. I na písečné pláži by dnes bylo těžké přistát, tak jsme jeli na pláž pod naším hotelem. Tam byli vlny menší, ale nebyla to sranda. Bylo hrozné vedro, slunce pražilo, tak jsme si domluvili v restauraci "U Piráta", že si tam necháme kajaky a vyrazili se natáhnout na naší terasu. Pozoroval jsem týpka na standboardu (nebo jak se to jmenuje, když se stojí na surfovém prkně a pádluje se dlouhým pádlem) jak surfuje na vlnách u ústí řeky Agujas. Šel jsem to zkusit s mořským kajakem, který na surfování moc není, a (ne)byla to sranda. Jezdil jsem opatrně u strany. Pár vln jsem chytil a asi 50m jel. Jedna mě překlopila, tak jsem pochytal loď a pádlo a mazal na stranu než mě dostihne další vlna. Zajel  jsem zpět pro Šárku a jeli jsme vrátit kajaky. Vlny byly opravdu veliké, tak jsem jí musel pomoc odjet od břehu. I návrat zpátky na řeku nebyl jednoduchý, protože na mělčině u ústí se zvedaly a přepadávaly vlny. Mazali jsme pak rychle zpátky, protože jsme si dnes v našem hotelu domluvili na pátou večeři. Stojí 12USD/os, takže jsme si jí zatím vždy odpustili, ale dnes jsme přesně v půlce našeho cestování po Kostarice, tak si slavnostní večeři s výhledem na moře zasloužíme: 3 chody: polívka, ryba s rýží (s fazolemi a zeleninou, osmažené špalíčky z rýžové mouky), pudink s kokosem.

neděle 21.4.2013 - Playa los Caletas

Vstávali jsme před šestou a posnídali na terase. Nemáme tu stoleček, tak je to trochu boj při krájení ovoce, mazání chleba s avokádem a tak. Včera nám paní domácí dovolila jíst vlastní jídlo i na společné terase, ale tam zase ráno nelítají kolibříci jako u nás. Bylo docela hezky, tak jsme hned vyrazili na asi hodinu vzdálenou pláž Los Caletas. Cestička vedla džunglí podél pláží a plážiček kamenitých i písčitých s různými resorty i úplně opuštěných. Viděli jsme spoustu ještěrek a barevných motýlů. Na konci pláže Caletas by mělo být podle průvodce dobré šnorchlování. Jsou tam skály, pár malých korálů a barevné ryby. Dál u Corcovado adventrue campu by to mělo být ještě lepší, ale byly tam dnes moc veliké vlny. Viditelnost nebyla nejlepší, ale i tak to stálo za to. Po poledni se opět zatáhlo. Vyrazili jsme raději zpět a domů přišli už za deště. Celou cestu tam i zpět nás provázel jeden pes z vesnice. Měl dokonce obojek a asi byl i dobře živený, protože když jsme svačili, tak ani neloudil. Chtěl s námi jít až do bungalovu, tak jsme ho museli vyhnat. Nevíme komu ten zmoklý chudinka patřil. Jako včera odpoledne jsme zašli do vesničky do restauračky a do krámku. Mají tu dokonce piva "Pilsen" a "Bohemia" - to bylo zrovna ve slevě, už se mi chladí v lednici.
PS: Proč je vlastně v Kostarice oproti ostatním státům docela draho, i když se to tu na první pohled od Mexika nebo Guatemaly moc neliší? Vzpomínám si, že vlastně i v Guatemale bylo v obchodech docela draho. Tak jsem prostě chodil na trh. Ten jsme tu ale ještě nikde neviděli. Ani stánky s jídlem na ulici nebo prodejci v autobusech tu nefrčí. Na druhou stranu, když nám zastavil autobus u restaurace u silnice, tak tam byly ceny víc než 2x nižší. Všechny ostatní restaurace, kde jíme, jsou vlastně turistické s cenami pro turisty.

sobota 20.4.2013 - Na terase

A je to tady, první den válení se v hamaku na terase. Tedy alespon celé dlouhé dopoledne. Odpoledne jsme si zašli na oběd do restaurace ve vesnici. Je to tu fakt super, už nelituju dražšího ubytování. Od šesti jen koukáme na oceán pod námi, na popoušky "na tři" a hlavně na kolibříky, kteří létají ke květům kolem naší terasy. Jsou hrozně rychlí a těžko se fotí. Už je poznáme i podle zvuku: je to něco mezi cvaknutím a mlasknutím. Do moře jsme dnes ani nevlezli, protože dopoledne, kdy bylo hezky, jsme proflákali, a když jsme se vrátili z restaurace, začalo pršet. Možná je to dobře, protože jsme alespoň dali orazit sluncem spálené kůži. Když k večeru na chvilku přestalo pršet, udělali jsme si jen malou procházku na druhou stranu zátoky.
PS: Paní domácí nám dnes nabídla kafe. To my ale nepijeme, tak jsme poprosili o čaj a dali si k němu své sušenky. Čaj už jsme týden neměli a vlastně nám v tom vedru ani nechybí.
PS: Zašli jsme taky do místního krámku. Takřka u ničeho nemají ceny, ale ani je nestřílejí jen tak od boku, jak jsme čekali. Jedou podle kasy a čárového kódu. Místní platí stejně jako turista. U pár věcí jsme se na cenu zeptali a asi jsme je tím trochu štvali. Kupodivu tu není dráž než ve městech.
PS: A první soutěž našeho deníku. Kdo ví, co je to "papoušek na tři" a přesně jaký druh tu v Bahía Drake žije. Jako nápověda je, že se v zajetí dožívají až 70 let, velice se upne na jedinou osobu. V přírodě je vidíte skoro vždy ve dvou. Jsou silně monogamní a partnery během života nestřídají. Kdo první správně odpoví, dostane od nás pohled.

pátek 19.4.2013 - Uvita - Bahia Drake

Ráno jsme vystřelili z postele a už před pátou (ještě za tmy) jsme na křižovatce čekali na bus. Ten přijel přesně v 5:30. Měl sice cedulku "Dominical", což je na opačnou stranu, ale jel do Palmar Norte. Tam jsme dorazili (po okružní jízdě přes malé vesničky) v 7 hodin. Hned se na nás vrhli taxikáři, že nás do Sierpe svezou. Když jsme je odbili, že pojedeme autobusem, kupodivu nám i poradili, odkud jede, že odjiždí v 8, a ani nekecali. Šárka počkala s batohy na zastávce, já běžel najít bankomat. Když jsem se vrátil, už tam u ní seděl nějaký zevlák, tak byla moc ráda, že už jsem zpátky.Pak jsme ještě udělali velký nákup, bůh ví, jak bude v Bahia Drake draho. Cesta do Sierpe byla asfaltová, ale i tak to v starém americkém school busu pěkně drncalo. Do přístavu jsme dorazili v 9. Hned si nás jeden týpek odchytl, že prý loď jede v 11:30 a zapsal si nás do sešítku. Cena je 15USD/os. Když zjistil, že nemáme zařízené ubytování, hned někam volal, ale my si chtěli sami vybrat na místě. Turistů tu bylo spousta. Tolik pohromadě jsme jich v Kostarice ještě neviděli. Všichni měli ubytování už domluvné a i my museli říct, kde budeme chtít vysadit. Lodí odplovalo spousty. Snažil jsem se nacpat do nějaké dřívější a levnější, ale ukázalo se, že to tu vše řídí jen několik "mafiánů". Žádná jiná loď nás nechtěla vzít, o ceně se nediskutovalo. Byl jsem z toho docela vytočený, protože mi to přišlo předražený. Když jsem pak viděl, jaká to byla dálka, tak už mi to tak drahý nepřišilo. Kousek za přístavem za to kapitán vzal a  frčeli jsme skoro hodinu rychlostí přes 50km/h. Klopil to s námi v zatáčkách mezi mangrovníky, takže to byl navíc pěkný zážitek. Když jsme řekou dojeli až na moře, proplétal se s námi po velkých vlnách mezi útesy. Lidi bledli, a i my jsme byli rádi, když jsme dorazili do prvního (luxusního) resortu Wilderness. Tam si vystoupila jedna americká rodinka. Nás ostatní převezli do vesničky Agujitas. Pro každého si někdo přijel, my zůstali na pláži sami. Žádní naháněči se o nás netahali, tak jsme museli sami vyrazit na obhlídku. Měli jsme strach, že to nebude sranda. Naše vyhlídnuté (nejlevnější) Cabinas Manolo je prý plné. Je pátek odpoledne, takže určitě přijelo spousta "lufťáků" a i ostatní ubytování bude plné. Bylo hrozné vedro a dusno, tak jsem nechal Šárku s těžkými batohy a s vysílačkou v restauraci u pláže a vyrazil jsem sám jen tak nalehko hledat ubytování. Hned první bungalovy Cotingas přímo nad pláží mě padly do oka. Jedinečný výhled z terasy a cena ukecaná z 60USD na 50 s tím, že budeme platit hotově a budeme tu 5 nocí. Takže počítejte s tím, že následující dny deníku asi budou jen o tom, jak se válíme v hamaku na naší terase a koukáme na moře pod námi. Večer jsme si prošli vesnici. Je docela členitá samá zatáčka, samý kopeček a údolíčko. Asi bysme si tu s těžkými batohy docela pochodili. K večeři jsme si dali na terase z nakoupených zásob tuňáka v konzervě - to jsme teda ostudy: v Kostarice jíst rybu z konzervy!

PS: V restauraci v přístavu jsme si dali zatím nejdražší jídlo (skoro za 200kč) ale taky zatím nejlepší: velký plátek kuřecího v zeleninové omáčce se salátem a rýží.

PS: Paní domácí je moc hodná. Jak uviděla Šárku s batohem, zeptala se jí španělsky: “Jak se máš?“. Dostala odpověď: "Šárka, i tú?". Nenechala se vyvézt z míry a odpověděla "Monica, mucho gusto".

PS: jak jsme tak ráno rychle vystřelili, zapomněli jsme na cabaňi naši super vychytanou cestovní šňůru na prádlo, kterou jsme dostali na Záplavách od Šárky. Vzpomněli jsme si až v autobuse a skoro jsme jí obrečeli.

PS: Mário, viděli jsme prvního kolibříka! Učuchával list nějaké palmy před naší terasou.

čtvrtek 18.4.2013 - Pláž

Abysme nemuseli jít zase tu dlouhou štreku, dali jsme budíka na 5:25 a před šestou proklouzli bránou na pláž. Šli jsme na druhou stranu za kosu. Celé dopoledne tam nikdo nebyl, jen dva ochranáři nám přišli říct, ať si hlídáme věci a pak doslova zmizeli v pralese. Šel jsem se podívat, jestli tam není nějaká cestička, ale stopy v písku končily u křoví a dál byla už jen džungle. Na pláži jsme byli jen do 13h, abysme včas vrátili bodyboard. Když jsme nebyli ve vodě, tak jsme zalezli někam do stínu. Přestože jsme se patlali 30-kou (obličej a ramena dokonce 50-kou), tak jsme se docela chytli. Šárka má rudý zadek, já krk a od bodyboardu odřené břicho. Domů jsme dorazili jak zpaření. Zašli jsme naproti na casado (tentokrát s vepřovým) a zůstali v hospodě uvěznění. Nejdřív se zvedl vítr, který trhal z plechové střechy ozdobné palmové listy, pak začal pravý tropický slejvák. Ten nejsilnější trval asi půl hodiny. Když trochu polevil, přeběhli jsme domů. Oknem nám napršelo do cabaňi, ale odnesly to jen Šárčiny Keeny. Zítra z Uvity odjíždíme směr Bahia Drake, kterou nám doporučila Jana ze San Gerarda. Měl by to být ještě neprofláklý kus Kostariky. Možná i proto, že doprava je tam trochu složitější. V naší restauraci byly napsaný autobusy z Palmar Norte do Sierpe a pak loď ze Sierpe do Bahia Drake. Na bus z Uvity do Palmar Norte jsme se ale nezeptali a večer nám už nikdo nebyl schopný říct, kdy jede. Nejčastější tipy byly v 5 nebo 5:30. V průvodci píší dokonce 4:45. Zabalili jsme se, dali jsme budíka na 4:35 a v půl sedmý šli spát. Venku stále pršelo, tak stejně nebylo co dělat a z toho dopoledního slunce jsme hodně unavený.
PS: v Cabaňas Punta Uvita jsme byli celou dobu sami. Jen dnes odpoledne se přišly podívat dvě turistky. Nakoukli do cabaňi vedle a bez smlouvání odešly zpět do deště.

středa 17.4.2013 - Pláž

Ráno se u nás na stromě začali hádat dva ptáci. Pak zničeho nic ticho a ta samá hádka se začala ozývat z dálky, pak zase odjinud. To nás vzbudilo už před šestou, a tak jsem vyrazil rychle na ranní koupání, dokud nebude u vstupu hlídka. Jen hlídací pes štěkal. Když jsem se vracel zpět, už byl u brány jeden hlídač vylezlý. Stačilo pozdravit, vstupné po mně nechtěl. Zbytek dopoledne jsem strávil v hamaku a psaním deníku. Šárka si četla v bungalovu u větráku. Na oběd jsme skočili opět do restaurace naproti a dali si dohromady casado neboli "co dům dal": rýže, fazole, zelenina, těstoviny trochu vařeného kuřecího, k tomu každý čerstvý ovocný džus. Jíme tady vlastně hrozně zdravě. Včera ryba, jen možná nemusela být smažená ;-) Zeptal jsem se v surfovací škole hned vedle restaurace na bodyboard. Hurá, půjčují za 10USD/24h! Hodil se nám už jako slunečník při dlouhé cestě na pláž. Vlny byly akorát, takže jsme s ním dováděli až do večera. Hrozně rychle se tu stmívá, takže domů jsme dorazili skoro za tmy.
Paní domácí dnes vařila pro svého tátu (98 let!) národní jídlo Tamal. Už když jsme šli na pláž, tak jsme se ptali, co to vaří a večer nám přinesla ochutnat. Je to kukuřičná kaše se zeleninou, olivami, capari a vepřovým masem zabalená do banánového listu. Moc jsme si pochutnali, moc jsme chválili, ale přidat jsme nedostali. Večer jsme si došli do krámku nakoupit jídlo na zítřek. Bylo tam takový vedro, že jsme si nejdřív museli koupit jen zmrzlinu a venku jí sníst, abysme se trochu schladili.

PS: v hospodě mají WiFi, dokonce nám dosáhne až k bungalovu. Heslo je "platanos" (banány ;-), připojení k internetu jim ale nefunguje. Donutil jsem je zkusit ho restartovat, dneska jsem se dokonce z mobilu potají naboural do jejich nezaheslovaného routeru a nic. Deník píšu do zásoby...
  
PS: už včera jsme si raději dali nad postel svojí moskytiéru. Večer tu občas nějaký komár proletí, štípou tu taky takový miniaturní mušky co si jich všimnete, až když vás kousnou.

PS: oběd: casado + dva džusy za 240kč

PS: ... a prelička na závěr: Když se mě v surfshopu ptali, v kterém hostelu bydlíme, tak jsem omylem místo Punta Uvita, řekl Puta Uvita. Kdyby mě slyšela paní domácí! Uvědomil jsem si to až venku. A aby toho nebylo málo, tak když jsem si to pak znamenal do sešítku, abych vám to nezapomněl napsat, šlápl jsem do psího hovna.

úterý 16.4.2013 - San Isidro - Dominical - Uvita

I přes rachot na ulici jsme vstali až v 5:30. Letěl jsem se kouknout na autobusák za kostelem, kdy jede bus do Uvity. Přímý jede až v 9, tak jsme se busem v 7 svezli do Dominical - též jedna vyhlášená (především surfovací) pláž, která je po cestě. Při příjezdu nás zastavili policajti a rozdávali v autobuse letáčky o nebezpečných vlnách a mořských proudech. A opravdu moře podle toho také vypadalo. Bylo slyšet už z dálky a bylo lemované cedulemi zákaz koupání. Sedli jsme si na kus dřeva, koukali na divoké moře, kde nebylo ani živáčka a litovali, že jsme nezůstali v horách ještě alespoň o den déle. Zašli jsme alespoň do restaurace na míchaný vajíčka a pivko. To už bylo příjemnější, kdyby se nás pak nesnažili o skoro 50kč natáhnout. Za hodinu a půl nám jel autobus do Uvity. Tam zase na oplátku moře nebylo nikde - jediný vstup na pláž byl placený jako vstup do národního parku Marino Ballena. Docela jsme si pobloudili ve snaze najít ubytování a zjistit, jak je to tu s koupáním, až jsme se stejně vrátilil do bungalovu, který jsme zkusili jako první. V průvodci totiž není mapa a ani podle té v GPS není vidět, jestli se dá dostat k nějaké pláži zdarma. Navíc je tu spousta ubytování zavřených a na prodej, všude mrtvo a prázdno. Hned naproti nám je alespoň restaurace, kde pár turistů sedělo, tak jsme od nich zjistili, že tu přeci jen cesta k moři je. Dali jsme si rybu, sbalili se na pláž (skoro nic jsme  nebrali, prý se tu hrozně krade) a vyrazili na dlouhou cestu: zpět do centra vesnice, po rozpálené silnici bez stínu až k odbočce na hotel Flutterby, pak dlouho po prašné cestě, která vypadala, že jde rovnoběžně s mořem, ale nakonec jsme opravdu došli na pláž a nikdo po nás peníze nechtěl. Okolo cesty bylo několik ubytování, takže jsme si nadávali, kde to sakra bydlíme. Celkem jsme mohli ujít víc než 2km, což v tom vedru žádná sranda. Byl zrovna odliv a moře bylo daleko. Pláž byla pozvolná, voda teplá, vlny veliké, ale lámaly se daleko, takže koupání a dovádění v pěně, která zbyde po vlnách, bylo příjemné. Vlny a pláž ideální na bodyboard. Škoda, že tu žádný nemám. Bylo tu kolem deseti lidí, okolí úžasné - hned za pláží žungle (když je příliv, tak je asi celá pláž pod vodou), na jihovýchodním konci skály na druhém dlouhá kosa Uvita. Honily se mraky, ale ani večer nezapršelo. Zpátky jsme šli po pláži a vyšli vchodem do národního parku hned u našeho ubytování. Po páté hodině už nikdo nehlídal. Večeři jsme dali doma - máme tu stoleček a jeden hamak pod stříškou hned před našim bungalovem, takže je tu docela příjemně. Měli jsme koupený chleba a nějakou zeleninu (která je tu dost drahá). Spát jsme šli po osmé.

PS: Ubytování máme v Cabaňas Punta Uvita za 480kč/noc ukecané z 600kč, když tu budeme 3 noci. Jinak jsme narazili jen na luxustní resort za 2000kč (šly by na 1600kč) nebo obyčejnou budku u silnice za 800kč.

PS: Ryba k obědu byla na lístku psaná jako  "celá ryba". Ptali jsme se, co je to zač a jak je veliká. Servírka řekla neznámé jméno a ukázala něco mezi půl metrem a 15cm. Že tedy zkusíme štěstí a jednu si dáme. Dostali jsme na jednom talíři kopeček rýže, zeleninový salát a dvě ryby kolem 25cm, takže jsme se báli jestli nebudeme platit dvě porce. Ryba byla osmažená ve výborném těstíčku, oba jsme se najedli dosyta a platili jsme jen jednu porci (140kč), takže jsme byli náramně spokojení.

PS: jak jsme tak hledali neplacený přístup k pláži a ptali se místních, posílali nás neustále placeným vstupem. Asi nemají rádi, když turisti neplatí. Cena pro místní je 40kč, pro cizince 120kč.

PS: budu raději psát ceny v kč. Jinak kuz je 100colónů = 4kč nebo 500colónů = 1USD. Ryba tedy stála 3500colónů, ubytování na noc 12000colónů - alespoň si ve španělštině procvičíme i vysoké číslovy.

pondělí 15.4.2013 - Chirripó (base camp ;-)

Dnes jsme se opět vzbudili ve 4 hodiny, ale už jsme neusnuli. Dali jsme tedy snídani a v 7 už vyráželi na výlet. Všechny "atrakce" v okolí jsou v pondělí zavřené, tak jsme si řekli, že se podíváme na začátek treku na Chirripó - nejvyšší horu Kostariky. Autobus do San Gerardo, odkud se vychází, ale jel až v půl desátý. Na půl cesty (do vesničky Rivas, kde končí asfalt) ale jezdí každou chvilku, tak  jsme dojeli alespoň tam, i když jsme nevěděli, co tam vlastně budeme dělat. Vyrazili jsme do prudkého kopce po prašné cestě směr San Gerardo pěšky. Nakonec se nám tam podařilo na dvakrát dostopovat. Potkali jsme Češku Janu, která tu nějaký čas měla restauraci a ubytování Casa Mariposa. S manželem si tu dokonce postavili krásný dům v džungli, kde už několik let s přestávkami bydlí. Mají 3 děti, každé se narodilo v jiné zemi (takřka na jiném kontinentu). Stále prý po světě hledají, ve které zemi budou nakonec bydlet, a že už to v pár zkusili. Poradila nám, kam se v Kostarice zajet podívat a hlavně, kam se podívat tady. Divila se, že jsme tu jen na jeden den a že bydlíme dole ve městě a ne tady v tom krásném údolí. A že je tu opravdu krásně: řeka Chirripó, ve které jsme se i vykoupali, okolo v mlze zahalené vysoké kopce, mezi nimi krouží nad neprostupnou džunglí supi. Oběd jsme dali v restauraci Urán a utíkali zpátky do San Gerardo. Nahoru jsme šli s deštníkem, protože svítilo slunce, na cestu dolů jsme ho vytáhli, protože začalo pršet. Ten největší slejvák naštěstí přišel, až když jsme sedli do autobusu zpět do San Isidro. Na to, že jsme ráno u snídaně nevěděli, co dnes budeme dělat, to byl moc pěkný výlet. Zítra už frčíme k moři!

PS: v pekárnách prodávají pečivo plněné kuřecím masem nebo třeba sendviče s plátky poctivého hovězího. Obojí výborné. Vůbec je jídlo v Kostarice příjemným překvapením. V restauracích dostaneté velké porce a ceny jsou podobné těm v Čechách.