Proti včerejšímu zmatku na silnicích byl dnes ráno v Alajuela klid. I tady slaví svátek práce. Všichni jsou zatím zalezlí doma, obchody jsou dnes zavřené. Jeli jsme příjemnou klikatou silničkou směrem ke kouřícímu kopci. Když jsme dojeli ke vstupu, už před námi stálo asi 5 aut a zrovna pouštěli první na parkoviště. Hned za parkovištěm je ohromné informační centrum s obchody se suvenýry. Od něj vede pěkná asfaltová cesta až na vyhlídku do barevného kráteru se světlemodrou vodou ze které neustále stoupá k obloze bílý mrak. Je docela chladno, ale když nefouká, je to na sluníčku na krátký rukáv. Cestička se pak zúží a vine se jinak neprostupným porostem k dalšímu kráteru, který jako by z oka vypadl Cerro Chato. Jen pláž tu chybí. Dali jsme si tu svačinu a strávili na vyhlídce skoro hodinu, když se sem přivalila velká výprava japonců s foťáky. Vyhlídka se plnila dalšími výpravami. Mezi nima se začali proplétat nějací běžci a běžkyně, kteří několikrát oběhli celé vyhlídkové kolečko, které má celé asi 5km. Ti, co běželi už podruhé se poznali podle menšího úsměvu a pomalejšího tempa. V nadmořské výšce 2700m ani není divu. Došli jsme celé kolečko a zapadli do informačního centra. Začala tu být docela tlačenice, jak se do parku hrnuli další a další turisti. Když jsme odjížděli, viděli jsme už docela dlouhou frontu aut, které pouštěli dovnitř až když jiné auto vyjelo ven. Cestou zpátky jsme projeli pár vesniček, ale nejzajímavější byla vlastní cesta. Užívali jsme si toho, že máme poprvé vlastní auto a můžeme zastavit, kde chceme: jé, pěkná restaurace s výhledem, tak zastavíme na oběd. Támhle zase prodávají jahody (ty vlastně prodávali skoro v každé zatáčce), tak si půl kila koupíme, támhle zase u cesty prodávají manga. A tady mají dokonce ochutnávku vína a čokolády, mňam, ale ne, děkujeme, nekoupíme si (máte to moc drahý). Když jsme zastavili u jedné kávové plantáže, přijel k nám simpatický pán na motorce. Uměl hezky anglicky a asi půl hodinky se s námi bavil o kafi a vůbec o životě v Kostarice. Asi 15km před Alajuela jsme vzali benzín. Oni určitě nepoznají, že nebude úplně plná. A jak by taky poznali, když se o auta vešlo 25 litrů a to jsme dnes ujeli jen 120km! Čepoval to chlapík z benzínky a tak než jsem se stačil vzpamatovat, naskákalo na stojanu skoro 700kč. Tak to nás pěkně převezli. Když nám auto předávali, tak v nádrži muselo skoro 15 litrů chybět. No nevadí, hlavně že jsme trefili až k nám domů a auto bez problémů vrátili. K večeři jsme si uvařili výborné špagety, dopsali poslední pohledy a šli brzy spát. Zítra brzy ráno jedeme na letiště a frčíme domů. Pošta dnes byla zavřená, poštovní schránky v Kostarice neexistují. Museli jsme pohledy nechat paní domácí, která slíbila, že je pošle. Když ale dlouho přemýšlela, kde vlastně pošta je, dostali jsme trochu strach, aby neskončily nakonec v koši :-(
PS: U silnice z Poás s pěkným výhledem do kraje parkovala spousta aut a na dece na trávníku hned vedle silnice piknikovali místní a kochali se výhledy.
PS: Při půjčení auta si nechají podepsat prázdný šek na který pak vypíší cenu za půjčení, která se platí až po předání auta. Kdyby se s autem něco stalo, můžou si vyrobit podepsaný šek na jakoukoliv cenu. Je to docela drsný. Tady chtěli podepsat dokonce šeky dva, druhý pak při vrácení roztrhali. Nechtěl bych se stát obětí podvodníků :-(
PS: Zapomněl jsem si při přebírání zkontrolovat přední sklo. Když jsem viděl, jak ho na konci pečlivě kontrolují, trochu ve mě zatrnulo, ale bylo v pořádku.
