neděle 5.5.2013 - Madrid - Praha

Ráno jsme si trochu pospali. Letěli jsme až po obědě a žádné další turistické plány jsme neměli. Frčeli jsme tedy rovnou na letiště. Jeli jsme metrem za 5 euro, i když se dá prý autobusem za 1,5euro. Už jsme to ale nechtěli řešit. Když by byl člověk v Madridu déle, tak se dá koupit turistická permanentka na metro v které máte i cestu z a na letiště, tak to by se možná vyplatilo. V Praze čekali naši s babičkou a Vadmanovi s Aničkou. Vraceli se dnes z Moravy, tak to vzali přes letiště přivítat Šárku a odvézt jí rovnou domů do Poniklý. A tím skončilo naše (na delší dobu asi poslední) zahraniční dobrodružství.

sobota 4.5.2013 - Segovia

Madrid jsme už viděli "celý", tak jsme si dnes udělali výlet do takového Španělského Krumlova - asi hodinu cesty autobusem od Madridu. Starobylé město Segovia s římským viaduktem a krásným hradem za jehož hradbami se zvedaly zasněžené kopečky, kam se denně valí tisíce turistů. Cestou z Madridu jsme se dostali až do druhého autobusu, tak jsme si lístky zpět rezervovali na konkrétní hodinu a udělali jsme dobře, protože zpět byla asi 5x větší tlačenice než ráno sem. Město se nám ale moc líbilo. Když jsme se protlačili davem turistů na hlavní třídě od autobusu až k viaduktu, zaujal nás snad ještě víc kolotoč s dětmi sedícími v balónu, raketě, ponorce a v letadle - vše bylo v pohybu. Po příjemné svačince na schodech za viaduktem jsme se prošli k hradu "Walta Disneye". Bylo možné neplatit celý vstup, ale jen 2 eura za věž, a ta byla super. Obešli jsme pak město zvenku po pěšince u potoka pod hradbami a skončili za viaduktem v BurgerKingu. Byl to příjemně strávený den a po příjezdu do Madridu jsme si udělali i příjemný večer. Zašli jsme do dvou místních hospod, kde sedíte na baru a ochutnáváte různé saláty a masíčka. Z široké nabídky vám dají malý kydanec na talířek, takže toho hodně ochutnáte a zas tak se nepřejíte. V první to bylo moc fajn, i když se nám nezdáli moc ochotní vysvětlovat, co je co, případně něco doporučit. V druhý na nás prděli úplně. Ani nám nepřinesli zobání k pivu (i když ostatním vždycky něco přinesli), tak jsme se museli ozvat, aby nás neošidili.

PS: Bus do Segovia jede ze zastávky Principe Tío, což je křižovatka metra, vlaku a autobusáku - kupodivu autobusák je úplně dole ještě pod metrem. Do Segovia je dobré koupit rovnou zpáteční jízdenku. Cestu tam máte na konkrétní čas, cestu zpět si rezervujete v Segovia - určitě nejlépe hned po příjezdu!

pátek 3.5. 2013 - přílet Madrid

Madrid jsme neměli vůbec připravený, nevěděli jsme, kde budeme spát a co tu budeme dělat. Jsme už zpátky v Evropě, tak snad nás tu nic nepřekvapí. Metrem jsme dojeli na stanici Tribunal a skončili v prvním hostelu, který jsme potkali - Hotel Centro, Calle de la Palma 11. Cenu jsme ukecali na 55 euro za 2 noci za pokoj bez koupelny. Odpoledne jsme stihli dojít k Debodu, pravé z Egypta přivezené hrobce, kam pouští zdarma, když si vystojíte frontu. V parku jsme tu posnídali chleba se sýrem a po 3 týdnech levnými rajčaty. Prošli jsme si pak ještě přes Plaza de Espana ke královskému paláci, prošli si katedrálu a šli zpět. Objevili jsme, že v BurgerKingovi mají akci "za euro", tak jsme zašli na večeři. Už za tmy jsme dorazili na pokoj, kde byla docela kosa, tak jsme hned zalezli do deky.

 

čtvrtek 2.5.2013 - San Jose - Mexico City - Madrid

V noci se mi zdály dva sny, jak nestíháme letadlo a moc dobře jsem se nevyspal. Vstávali jsme brzy ráno a pan domácí vstal s námi, aby zavolal taxi. Na letišti jsme zaplatili odletovou taxu 29USD/os, na kterou se stála dlouhá fronta. Šel jsem ale k přepážce, kde se platilo kartou, a tam jsem byl hned na řadě. Než jsme vystáli další frontu, která byla na rentgeny, tak jsme si stihli dát ještě snídani, kterou jsme si namazli už včera: toasty s avokádem a sýrem. Stáli před náma Amíci, které jsme potkali na Cerro Chato. Dneska prý v batohách žádné kameny nemají ;-) Let do Mexico City docela utekl. Viděli jsme krásně z blízka sopku Poás a letěli jsme přesně nad sopkou Arenal, takže jsme ho neviděli. Zato jsem poznal sopky v Guatemale, jak koukali z mraků: Agua, Fuego, Santiago, San Pedro, Santa María.

Na letišti v Mexico City byla opět kontrola zavazadel. Nejdřív jsme viděli za mléčným sklem siluety kufrů a batohů jak se mezi nimi prohání pes a čmuchá a čmuchá. Byla to docela sranda, ale asi je to psycho pro ty, co něco pašují. Pak bylo psycho pro nás, když jsme na kontrolu málem vyfásli chalapa, co nás drtil, když jsme pospíchali na let do  Kostariky. Vše ale tentokrát proběhlo v pohodě a my měli krásných 7 hodin do odletu, takže spoustu času na návštěvu Mexico City: za 6,5MD červeným busem na Hangares, pak metrem za 3MD na Pantitlán, přestup na růžovou na vystoupit na Pino Suaréz. Názvy stanic metra mají u sebe i obrázek, podle kterého se dá stanice poznat i když neumíte číst. Né, že by Mexičani byli negramotní. V metru se ale jinak děly divy. Spoustu lidí prodává všechno možný. Při nástupu zařvou, co prodávají: od svítilen přes pastelky až po plastové fólie a věřte tomu, lidi opravdu nakupují. Vlastně je to pohoda nakoupit v "klidu" v metru a seženete tu opravdu vše. Největší sranda byla, když nastoupil týpek s opravdu velkým reprákem na zádech, záhrál pár písniček na plný pecky a pak s nimi prodával CD. Takových koncertů jsme měli po cestě víc, dokonce i dva najednou.
Centrum města jsme si prošli za 3 hodiny. Zocalo bylo obehnané plotem a policajty. Včera tu byly nepokoje při "oslavách" 1. máje. Ještě, že jsme tu až dnes, ale ani tak jsme se na hlavní náměstí nedostali. Prošli jsme si tedy okolní uličky, každá se na něco specializuje: je tu ulice zlata, foťáků, tiskáren a snad nejdelší je ulice svatební. Užili jsme si tu i mexické kuchyně. Odmítli jsme pozvání do restaucase s výhledem na oplocené náměstí a zašli raději s místními na tacos, jinde jsme zase u stánku ochutnali quesadillas a nakonec jsme si sedli i na jednu pěknou zahrádku na buritos. Když jsem začal být nervózní, že čas letí (a naše letadlo za necelé tři hodiny taky), vyrazili jsme na cestu zpátky. Metro bylo ještě v pohodě, ale červený autobus od Hangares na zastávce nikdo neznal. Možná tudy projíždí jen jedním směrem a na letiště se vrací jinudy. Sedli jsme tedy na jiný autobus naším směrem a vylezli na nejbližší křižovatce k letišti. Řidič nám poradil, kudy se vydat ale ejhle, po 15 minutách jsme došli k nějakému služebnímu vchodu a zjistili jsme, že bysme se museli vrátit úplně zpátky na křižovatku a vyrazit jinou ulicí, aby jsme se dostali ke vstupu pro cestující. Prošli jsme zákazem vstupu, ale všichni, koho jsme se zeptali, říkali, ať klidně jdeme dál, že se na terminál dostaneme. Tak jsme šli a šli, přes parkoviště, různými chodbami a po schodech, kam nám kdo ukázal, až nám jedna securiťačka bez řečí otevřela tajné dveře a my se objevili na odletovém terminálu a to až za celní kontrolou! V pasech nám zůstaly kartičky, které nám měli sebrat celníci a vzali si je od nás při nástupu do letadla, ani se nedivili, že jsme je celníkům neodevzdali. Možná jsme teď pořád oficiálně v Mexiku. Uchozený jsme byli rádi, když se si sedli v letadle. Pán, který seděl vedle nás do uličky byl asi ještě víc uchozený, protože za by celou cestu snad ani jednou nevstal: nešel ani jednou na záchod, nic nejedl, jen jednou se napil. Vstal jen kvůli nám, když jsme šli na záchod, pro pití nebo jen tak natáhnout nohy...
PS: kurz počítáme přibižně 10 mexických za 1 americký dolar.

 

středa 1.5.2013 - sopka Poás

Proti včerejšímu zmatku na silnicích byl dnes ráno v Alajuela klid. I tady slaví svátek práce. Všichni jsou zatím zalezlí doma, obchody jsou dnes zavřené. Jeli jsme příjemnou klikatou silničkou směrem ke kouřícímu kopci. Když jsme dojeli ke vstupu, už před námi stálo asi 5 aut a zrovna pouštěli první na parkoviště. Hned za parkovištěm je ohromné informační centrum s obchody se suvenýry. Od něj vede pěkná asfaltová cesta až na vyhlídku do barevného kráteru se světlemodrou vodou ze které neustále stoupá k obloze bílý mrak. Je docela chladno, ale když nefouká, je to na sluníčku na krátký rukáv. Cestička se pak zúží a vine se jinak neprostupným porostem k dalšímu kráteru, který jako by z oka vypadl Cerro Chato. Jen pláž tu chybí. Dali jsme si tu svačinu a strávili na vyhlídce skoro hodinu, když se sem přivalila velká výprava japonců s foťáky. Vyhlídka se plnila dalšími výpravami. Mezi nima se začali proplétat nějací běžci a běžkyně, kteří několikrát oběhli celé vyhlídkové kolečko, které má celé asi 5km. Ti, co běželi už podruhé se poznali podle menšího úsměvu a pomalejšího tempa. V nadmořské výšce 2700m ani není divu. Došli jsme celé kolečko a zapadli do informačního centra. Začala tu být docela tlačenice, jak se do parku hrnuli další a další turisti. Když jsme odjížděli, viděli jsme už docela dlouhou frontu aut, které pouštěli dovnitř až když jiné auto vyjelo ven. Cestou zpátky jsme projeli pár vesniček, ale nejzajímavější byla vlastní cesta. Užívali jsme si toho, že máme poprvé vlastní auto a můžeme zastavit, kde chceme: jé, pěkná restaurace s výhledem, tak zastavíme na oběd. Támhle zase prodávají jahody (ty vlastně prodávali skoro v každé zatáčce), tak si půl kila koupíme, támhle zase u cesty prodávají manga. A tady mají dokonce ochutnávku vína a čokolády, mňam, ale ne, děkujeme, nekoupíme si (máte to moc drahý). Když jsme zastavili u jedné kávové plantáže, přijel k nám simpatický pán na motorce. Uměl hezky anglicky a asi půl hodinky se s námi bavil o kafi a vůbec o životě v Kostarice. Asi 15km před Alajuela jsme vzali benzín. Oni určitě nepoznají, že nebude úplně plná. A jak by taky poznali, když se o auta vešlo 25 litrů a to jsme dnes ujeli jen 120km! Čepoval to chlapík z benzínky a tak než jsem se stačil vzpamatovat, naskákalo na stojanu skoro 700kč. Tak to nás pěkně převezli. Když nám auto předávali, tak v nádrži muselo skoro 15 litrů chybět. No nevadí, hlavně že jsme trefili až k nám domů a auto bez problémů vrátili. K večeři jsme si uvařili výborné špagety, dopsali poslední pohledy a šli brzy spát. Zítra brzy ráno jedeme na letiště a frčíme domů. Pošta dnes byla zavřená, poštovní schránky v Kostarice neexistují. Museli jsme pohledy nechat paní domácí, která slíbila, že je pošle. Když ale dlouho přemýšlela, kde vlastně pošta je, dostali jsme trochu strach, aby neskončily nakonec v koši :-(
PS: U silnice z Poás s pěkným výhledem do kraje parkovala spousta aut a na dece na trávníku hned vedle silnice piknikovali místní a kochali se výhledy.
PS: Při půjčení auta si nechají podepsat prázdný šek na který pak vypíší cenu za půjčení, která se platí až po předání auta. Kdyby se s autem něco stalo, můžou si vyrobit podepsaný šek na jakoukoliv cenu. Je to docela drsný. Tady chtěli podepsat dokonce šeky dva, druhý pak při vrácení roztrhali. Nechtěl bych se stát obětí podvodníků :-(
PS: Zapomněl jsem si při přebírání zkontrolovat přední sklo. Když jsem viděl, jak ho na konci pečlivě kontrolují, trochu ve mě zatrnulo, ale bylo v pořádku.

úterý 30.4.2013 – přes Tilarán, zpět do Alajuela

Ještě včera v hospodě jsme se poptali na bus do Alajuela. Projíždí tu bus do Tilaránu (v 6:15 a 9:30) a tam už prý chytneme přípoj na San Jose. Přivstali jsme si na ten první a už v 7h chytli bus z Tilaránu. Řidič jel jako blázen (asi jako busy na Srí Lance), že mi připadalo, že i místní koukají bázlivě dopředu. Byl jsem rád, když jsme z něj v Alajuela vystoupili. Zastavil na prvním malém „autobusáku“ asi 1,5km od centra, otočil to zpátky na dálnici a pokračoval do San Jose. Šli jsme tedy pěšky směrem do centra a po cestě koukali po ubytování. Zůstali jsme v prvním, co jsme zkusil: El Peňol. Mají tu tmavší pokojíčky s koupelnou, ale docela prostornou společnou kuchyni a dvorek s gaučem, tak jsme si řekli, že to tu ty dvě poslední noci vydržíme. Cenu nám sama slevila z 30/noc na dvě noci za 50USD, ale mrzelo mě, že jsem ještě dál nesmlouval, protože jsem pak viděl v její knize i ceny kolem 16USD/noc. Vyrazili jsme hned do města a zašli na krytý trh, kde jsme dali s místníma polívku ve stánku. Nebyla špatná, ale když jsem viděl jak v ní plavou hnusný kůže, a neidentifikované kusy masa, s menším odporem jsem alespoň vypil vývar. Cena ani nebyla o moc nižší, než kdybychom si dali na půl velký sendvič v Subway. Velkou část odpoledne jsme strávili hledání nějaké autopůjčovny. Nikdo nám nebyl schopný poradit. Vyrazili jsme podle GPSky k nejbližší půjčovně „A1“, kde nám ale stejně řekli, že mají všechna auta rozpůjčovaná. Domluvili nám alespoň auto od společnosti Sixt . Strávili jsme tam skoro 2 hodiny. Nejdřív jsme čekali na majitele A1 a pak snad věčnost, až nám přivezou auto ze Sixt. Hlady jsme začínali šilhat, tak jsme řekli, že jdeme na Pizzu na rohu a ať si pak pro nás skočí. Auto jsme dostali až po druhé hodině, tak jsme udělali jen malý výlet do vedlejší vesničky a pak domů. Hned naproti by hostelu by se dalo zaparkovat, ale varovali nás, že by nám auto mohli přes noc ukrást, tak jsme ho raději nechali za 3USD na hlídaném parkovišti asi dva a půl bloku od nás. Hodinové ceny parkování jsou docela vysoké, ale mají speciální noční tarif od šesti do šesti. Šli jsme brzy spát, zítra pojedeme naším autíčkem na výlet na sopku Poás. Jeto jedna z mála sopek, na kterou se dá vyjet autem skoro až do kráteru. Před našimi dveřmi chvilku kecala paní domácí a docela mě tím štvala. Rozhlížel jsem se po pokoji a říkal si, co by asi o tomhle ubytování napsali v Lonely Planet: „…rodinný hostel nabízí několik tmavých kopek se samostatnou koupelnou, ve které pořádně neodtéká voda. V kuchyni se přetahujete o nádobí s paní domácí, která vám pak do noci žvaní před dveřmi.“
PS: Na marketu se dá smlouvat, což jsme nejdřív netušili, protože tu mají i visačky s cenami. Koupili jsme si tu krásný hamak. Musíme si ho doma pověsit na nějaké místo s pěkným výhledem, jako měli v Bahía Drake.
PS: V hostelu opět nefunguje WIFI. Do sítě se přihlásíte, ale internet nejede. Zase jsem to s nimi řešil, zase bez úspěchu. To už bylo v Kostarice potřetí.

pondělí 29.4.2013 - druhý den surfování

Probudil nás zvuk džungle: řev opic a dudlání ptáků, které mají na stromě před naším bungalovem zavěšená ta dlouhá hnízda co vypadala v NP Arenal jako obří netopýři. Snídaně v peřinách byla ještě vlahá, moc jsme si pochutnali na pořádné porci vajíček a především ohromném kopci fazolí.

Vyrazili jsme pěšky po silnici a pak po lesní cestě k Petovi a zase nás někdo popovezl. Tentokrát Kostaričan, co má v San Jose softwarovou firmu a pracuje na zakázkách pro Microsoft. Sem jezdí na prázdniny windsurfovat. Foukalo víc než včera odpoledne, tak jsem do toho šel. Začal jsem s 6,7m a skoro hodinku to docela jezdilo. Po obědě vítr zeslábnul, ale tu největší plachtu, kterou tu mají, jsem včera zničil, takže už jsem to do skluzu nedostal. Pete mi nabídl, ať si alespoň zkusím zajezdit na paddleboardu (neboli standboardu – jezdil na tom jeden Tico na vlnách v Bahía Drake). Na surfování na vlnách to tu sice nebylo, ale srandy jsem si užil dost. Není to totiž tak snadné, jak by se mohlo zdát, hlavně dostat se proti větru a vlnám. Jet zpátky zase vyžadovalo dobrou rovnováhu. Jeden paddleboard si tu dnes koupil ten týpek, co nás ráno svezl. Dali jsme se opět do řeči a nabídl nám, jestli se s ním nechceme zajet podívat na jeden velký a památný strom La Ceiba, jen asi 20 minut odsud. Jeli jsme nakonec skoro 45minut, ale opravdu to stálo za to. Na zahradě jednoho Němce tu roste ohromný strom jako z pohádky a je od něj krásný výhled na jezero. Vybírá za to 3USD/os, ale teď večer tu nikdo nebyl. Nakonec se přeci jen ukázal: šel proti nám s mačetou v ruce, takže vypadal dost hrozivě. Když ale viděl, že nejsme zloději ale neškodní turisti, dal se s námi do přátelského hovoru. Cestou zpátky nás Kostaričan zval k sobě na pizzu, ale řekli jsme, že ráno brzy vstáváme a že už je pozdě, tak nás hodil rovnou k nám. Šli jsme rovnou na večeři. Pošilhávali jsme po rybě, kterou si dali u stolu vedle nás, ale na jídelním lístku jsme jí nenašli. Byla totiž napsaná přímo jménem: Tilapa s hranolky. Ryba z jezera byla výborná a hranolky vlastně taky. Říkali jsme si, že tu vlastně jako přílohu jíme jen rýži a občas hranolky, jen výjimečně těstoviny a brambory vůbec (na knedlíček raději ani nevzpomínat ;-)
PS: Pete dnes pomalu začal balit svojí půjčovnu. Prý na konci měsíce zavře. Jede taky na nějaké jednání do San Jose. Dostat přístup k jezeru totiž není jen tak. Okolí jezera patří ICE (jejich ČEZ) a dostat roční permit není vůbec jednoduché.

neděle 28.4.2013 - windsurfing na Lago Arenal

Ráno jsme poprvé viděli při snídani na Arenal a my zrovna odjíždíme. Zkusíme najít, kde že se to na jezeře na východ od sopky tak krásně surfuje (podle 6 let starého průvodce). Před odjezdem busu (stejným jako včera) jsme skočili do pekárny (stejné jako včera). Zkusil jsem ještě z budky zavolat do hotelu Tilawa, kam bysme dnes chtěli dojet, ale zklamali mě. Windsurfing už nepůjčují, ale ať se prý stavíme, že to nějak zařídí. Cesta okolo jezera trvala tři a půl hodiny. Když jsme byli na nejzápadnějším konci za vesničkou Guadalajara rozzářili se mi oči, protože jsem na jezeře viděl asi 4 kajty! Letěl jsem za řidičem, kde že se to tu surfuje a on nám zastavil u odbočky, kde byla i cedule s reklamou. Autobus odjel a my se vydali i s velkými batohy po lesní cestě neznámo kam. Zastavil nám starší Američan s džípem, který nás něco přes kilometr k vodě svezl. Jmenoval se Pete a vyklubal se z něj majitel půjčovny. Byl velice přátelský, ale nesmlouvavý: 90USD za den nebo 170 za dva dny. Alespoň jsem se mohl rozhodnout až zítra, jestli dám dva dny a jen si připlatím rozdíl ceny. Měli jsme prý přijet včera, dneska moc nefouká. Dopoledne jsem jezdil plachtu 6,7m a na odpoledne si vzal tu největší, co měli: 7,3m. Občas jsem se dostal do skluzu, ale surfovačku na "jednom z deseti nejlepších míst na světě" jsem si přeci jen představoval trošku líp. Jinak tu bylo krásně, jen jsme měli trochu problém, že jsme neměli moc jídla ani pití. Vlastně jsme nejdřív ani nevěděli, kde dnes budeme spát. Na spaní nám Pete doporučil zkusit asi 2,5km vzdálenou restauraci s bungalovy Equus bar a v ceně surfování byl i jeden oběd - penne, docela dobré a bylo jich naštěstí dost. Taky jsem se pak měl stavit pro muffina, ale na toho nakonec nedošlo. Při odpoledním surfování se mi totiž podařilo zlomit karbonový stěžeň, když mě to jedou přefouklo a já padl na ráhno. Dopádloval jsem ke břehu a zašel pro Peta. Tvářil se kupodivu pořád přátelsky a já se bál, že bude opět nesmlouvavý. Podepisoval jsem totiž papír, že škody na materiálu platím já a cena karbonového stěžně by klidně mohla jít vysoko přes 5 tisíc. Pete ale překvapil, když řekl, že to nebyla moje vina, že byl určitě stěžeň už načatý. Kdybych prý proskočil hlavou plachtu nebo ráhnem urazil kus plováku, tak by to byla jasně moje vina, ale tohle prý ne. To mě překvapilo. Říct si po tom všem ještě o muffina by asi bylo drzý. "A zítra zase přijďte!" řekl, když nás večer odvezl před Equus bar. Řekl jsem, že když bude foukat a nebude mi bát zase něco půjčit, tak že přijdeme. Restaurace byla taková pravá westernová. Dvě patra bez stěn, dřevěné schody, všude visely jezdecká sedla nebo otěže. Vzádu byl veliký krb na kterém se peklo maso. Dali jsme si ohromný hovězí a vepřový steak, k tomu Šárka dostala kolu v horké sklenici a já pivo s ledem. Ubytování jsme měli taky super - velký srub s masivním stolem z lakovaného pařezu. Moc se mi tam líbilo. Šárku trochu znervózňovaly ty velké okřídlené kobylky, co nám lezli po stropě. Snídaně tu nemají, tak jsme si ještě večer nechali udělat míchaná vajíčka s fazolemi a tortily. Vše jsme zabalili do peřin, aby nám vydržela snídaně teplá. Tak vida, nakonec máme co jíst, a kde spát. Jen jsme dnes byli poprvé nuceni ochutnat vodu z kohoutku. V průvodci sice píší, že je všude mimo San Jose pitná, ale zatím se nám to nechtělo riskovat. Dnes jsme ale balenou vodu koupit nemohli.

sobota 27.4.2013 - Arenal Observatory Lodge

Na jih od Arenalu, dost blízko na pozorování, ale dost daleko na bezpečném místě, kdysi postavili pozorovatelnu, ze které se časem vyklubal poměrně luxusní resort a park: Arenal Observatory Lodge. To byl cíl naší dnešní cesty. Vstávali jsme až v 6:20, takže jsme měli docela fofr na autobus v 8 směr Tilarán, který projíždí okolo NP Volcán Arenal. Chtěli jsme si totiž ještě skočit na snídani do oblíbené pekárny. Bus nakonec odjížděl až v 8:30, takže bylo času až až. Za to popojetí 15km chtěl napálených 45kč/os. Já s ním samozřejmě začal řešit, proč tak moc, přitom turistka za námi mu dala 10000 colonu (tedy 400kč) a ani nečekala, že jí vrátí. Na odbočce nás nakonec vystoupilo 8 a všichni vyrazili pěšky směr národní park. Ten byl asi 2,5km od odbočky. My ale chtěli na Observatoř vzdálenou 8km a podařilo se nám tam na 3x dostopovat. Vstup byl kupodivu stále 6USD/os, jak píší v 6 let starém průvodci. Resort byl pěkný: posekané trávníčky, bazény, cestičky. My se asi na hodinu rozvalili na Oservatory Deck: prosklené kukani se čtyřmi lehátky, free WIFI a výhledem na Arenal. Odsud vypadá zlověstně. Strana na La Fortunu je už zelená, ale tady na vás kouká jen šedivá láva. Vyrazili jsme pak na procházku podle malé mapy, kterou jsme dostali u vchodu. Nejkrásnější byl oranžový okruh po pastvinách s výhledem na Arenal a též na Cerro Chato. Pořád jsem přemýšlel, jak se vlastně dnes dostaneme zpátky do La Fortuny. Když jsem teď viděl, jak je Cerro Chato blízko, přemluvil jsem Šárku, že půjdeme přes něj a za odměnu dáme ještě jednou koupačku v kráteru. Odsud převýšení není takové jako od vodopádů z druhé strany, ale cesta nebyla skoro vůbec upravená. Buď jsme šli hrozně úzkou a strmou vyšlapanou cestičkou nebo lezli přes kořeny. Nahoře jsme byli víc zpocení než včera. Jak jsme ale skočili do vody, tak se zatáhlo a byla zima. Cestou dolů začalo navíc docela hustě pršet. Šli jsme se Šárkou těsně vedle sebe a společně skákali přes kořeny s malým cestovním deštníkem nad hlavou. Od vodopádu jsme se pak svezli s kostarickou rodinkou až do La Fortuny. Na večeři jsme zašli do restaurace jako první večer a dali si kus pečeného kuřete na půl. Bylo k tomu opět spousta zeleniny a rýže, že jsme to sotva snědli. Za ten dnešní výkon jsme si to ale zasloužili.
PS: V parku jsme viděli něco, co z dálky vypadalo jako ohromní netopýři. Šárka se zhrozila a řekla, že dál nejde, ale byly to jen veliká visací hnízda jinak docela malých ptáků.
PS: Autobusem jsme projížděli okolo horkých pramenů u hotelu Tabacon, které nám včera doporučil kluk, se kterým jsme se vezli na korbě. Koukali jsme, kde jsou, ale nic jsme neviděli.
PS: Na Cerro Chato jsme potkali skupinu s tour a mezi nimi i Valérii - známou z našeho hostelu. Malá holka z Mexika, která aby ušetřila, tak spí ve stanu. Tour si ale zaplatí a to jsme jí včera říkali, že se sem dá v pohodě dojít pěšky.
PS: ... a taky jsme na Cerro Cható potkali dva Američany, kteří sem v batohu vynesli několik těžkých kamenů, asi jen tak ze cviku a nahoře je naházeli do jezera.
PS: Kdo má na Arenal jen jeden den, tak dnešní výlet je vlastně možnost jak vidět Observatoř, vykoupat se v Cerro Chato a klidně stihnout i vodopády La Fortuna, na které my jsme nešli.

pátek 26.4.2013 - Cerro Chato

Ze všech nabídek, které jsme včera dostali v rámci celodenní tour za 75USD/os nás nejvíce zaujal výstup na spícího bratříčka Arenalu - sopku Cerro Chato s koupáním v jezeru v kráteru. V sedm hodin jsme museli vzbudit správce, aby nám odemkl kuchyňku. Na snídani jsme si koupili šunku (snad poprvé, je tu nechutně drahá) a rozpekli (taky tuze drahý) toustový chleba. Arenal byl ráno v mraku, snad se nám během dne ukáže. Před výletem jsme ještě skočili na poštu pro známky na pohledy. V celém městě není poštovní schánka (ani u pošty), tak snad je stihneme napsat a v sobotu ráno poslat. V neděli mají zavřeno. Objevili jsme taky místní pekárnu s normálními cenami, bez turistů, plnou místních studentů. Od pošty dolů jeden blok od náměstí. Nakoupili jsme si na výlet spostu pečiva se sýrem, se šunkou a něco sladkého jen tak do ruky, a vyrazili na stop. Trek začíná u vodopádů La Fortuna asi 5km daleko a o skoro 300m výš. Zastavil nám "černý taxikář", kterého jsme z 8USD ukecali na 5. Byl moc fajn, poradil nám, kde začíná cesta na Cerro Chato. Mysleli jsme si, že je výstup v rámci vstupu k vodopádu, ale jde se úplně mimo. U odbočky na Green Lagoon Lodge byla ale cedule "zaplať". Šipka vedla k Lodgi, tak jsme vyrazili rovně, protože jsme v Google mapě viděli, že bysme se mohli na cestu za chvilku připojit. Zkratka byla trochu trnitá, muselo se prolézt koryto vyschlé řeky, ale na cestu na vrchol jsme se opravdu vrátili. Nejdřív vedla mezi pastvinami obehnanými krásnými květinami a ostatným drátem. Kousek za cedulí 1700m na vrchol jsme se ponořili do pralesa a začali jsme prudce stoupat cestou přes kořeny se sem tam vytvořenými schody. Pot z nás lil. Nahoře bylo 23C, což už bylo příjemnější. Otevřel se výhled na Arenal bez mráčků a na zelené jezero dole v kráteru. Na malé plážičce se už mačkaly dvě tour. Voda byla docela studená, ale všichni do ní vlezli, tak jsme nemohli udělat ostudu. Bylo to nakonec velice příjemné ochlazení po náročném výstupu. Na „pláži“ jsme strávili skoro 2 hodiny. Když se slunce schovalo za mrak, byla tu až zima. Než jsme se vrátili k vodopádu, bylo už po páté a na parkovišti žádné auto turistů, s kterým bysme se svezli zpátky do La Fortuny. Nakonec jsme jeli na korbě i s jedním zaměstnancem Green Lagoon Lodge. Říkal nám, že ze Cerro Chato má La Fortuna vodu. Ne přímo z jezera ale z pramenů z hory. Poradil nám koupání v horké řece El Chochillin naproti Tabacon Resort, a taky kde se dá u Arenalu surfovat - na jihozápadě v hotelu Tilawa. K večeři jsme si uvařili špagety s houbovou omáčkou a s pytlíčkem jalapeňos, který jsme měli ještě z letadla do Mexika.
PS: I tady jsou kolibříci, dnes jsme je viděli, jak se mezi sebou docela drsně perou ...
PS: ... taky jsme večer před našim ubytováním viděli skoro rvačku kvůli tour. Nějaký němci si přišli stěžovat, že si koupili tour za 45USD a nepřišel jim průvodce. Bylo to docela vyhrocený, dokonce přijeli i policajti. Celé hádce jsme nerozumněli, ale asi nakonec (po půl hodině) našli řešení, protože odcházeli se slovy "grácias" a "amigo".
PS: Výstup byl z 540m do 1160m a pak ještě 60m dolů do kráteru. Nahoru jsme šli volným tempem 3h, dolů 1,5h.
PS: ... a pohledy jsme napsat nestihli :-(