Ráno jsme vystřelili z postele a už před pátou (ještě za tmy) jsme na křižovatce čekali na bus. Ten přijel přesně v 5:30. Měl sice cedulku "Dominical", což je na opačnou stranu, ale jel do Palmar Norte. Tam jsme dorazili (po okružní jízdě přes malé vesničky) v 7 hodin. Hned se na nás vrhli taxikáři, že nás do Sierpe svezou. Když jsme je odbili, že pojedeme autobusem, kupodivu nám i poradili, odkud jede, že odjiždí v 8, a ani nekecali. Šárka počkala s batohy na zastávce, já běžel najít bankomat. Když jsem se vrátil, už tam u ní seděl nějaký zevlák, tak byla moc ráda, že už jsem zpátky.Pak jsme ještě udělali velký nákup, bůh ví, jak bude v Bahia Drake draho. Cesta do Sierpe byla asfaltová, ale i tak to v starém americkém school busu pěkně drncalo. Do přístavu jsme dorazili v 9. Hned si nás jeden týpek odchytl, že prý loď jede v 11:30 a zapsal si nás do sešítku. Cena je 15USD/os. Když zjistil, že nemáme zařízené ubytování, hned někam volal, ale my si chtěli sami vybrat na místě. Turistů tu bylo spousta. Tolik pohromadě jsme jich v Kostarice ještě neviděli. Všichni měli ubytování už domluvné a i my museli říct, kde budeme chtít vysadit. Lodí odplovalo spousty. Snažil jsem se nacpat do nějaké dřívější a levnější, ale ukázalo se, že to tu vše řídí jen několik "mafiánů". Žádná jiná loď nás nechtěla vzít, o ceně se nediskutovalo. Byl jsem z toho docela vytočený, protože mi to přišlo předražený. Když jsem pak viděl, jaká to byla dálka, tak už mi to tak drahý nepřišilo. Kousek za přístavem za to kapitán vzal a frčeli jsme skoro hodinu rychlostí přes 50km/h. Klopil to s námi v zatáčkách mezi mangrovníky, takže to byl navíc pěkný zážitek. Když jsme řekou dojeli až na moře, proplétal se s námi po velkých vlnách mezi útesy. Lidi bledli, a i my jsme byli rádi, když jsme dorazili do prvního (luxusního) resortu Wilderness. Tam si vystoupila jedna americká rodinka. Nás ostatní převezli do vesničky Agujitas. Pro každého si někdo přijel, my zůstali na pláži sami. Žádní naháněči se o nás netahali, tak jsme museli sami vyrazit na obhlídku. Měli jsme strach, že to nebude sranda. Naše vyhlídnuté (nejlevnější) Cabinas Manolo je prý plné. Je pátek odpoledne, takže určitě přijelo spousta "lufťáků" a i ostatní ubytování bude plné. Bylo hrozné vedro a dusno, tak jsem nechal Šárku s těžkými batohy a s vysílačkou v restauraci u pláže a vyrazil jsem sám jen tak nalehko hledat ubytování. Hned první bungalovy Cotingas přímo nad pláží mě padly do oka. Jedinečný výhled z terasy a cena ukecaná z 60USD na 50 s tím, že budeme platit hotově a budeme tu 5 nocí. Takže počítejte s tím, že následující dny deníku asi budou jen o tom, jak se válíme v hamaku na naší terase a koukáme na moře pod námi. Večer jsme si prošli vesnici. Je docela členitá samá zatáčka, samý kopeček a údolíčko. Asi bysme si tu s těžkými batohy docela pochodili. K večeři jsme si dali na terase z nakoupených zásob tuňáka v konzervě - to jsme teda ostudy: v Kostarice jíst rybu z konzervy!
PS: V restauraci v přístavu jsme si dali zatím nejdražší jídlo (skoro za 200kč) ale taky zatím nejlepší: velký plátek kuřecího v zeleninové omáčce se salátem a rýží.
PS: Paní domácí je moc hodná. Jak uviděla Šárku s batohem, zeptala se jí španělsky: “Jak se máš?“. Dostala odpověď: "Šárka, i tú?". Nenechala se vyvézt z míry a odpověděla "Monica, mucho gusto".
PS: jak jsme tak ráno rychle vystřelili, zapomněli jsme na cabaňi naši super vychytanou cestovní šňůru na prádlo, kterou jsme dostali na Záplavách od Šárky. Vzpomněli jsme si až v autobuse a skoro jsme jí obrečeli.
PS: Mário, viděli jsme prvního kolibříka! Učuchával list nějaké palmy před naší terasou.
Žádné komentáře:
Okomentovat